Tak jsme to teda vylezli

Psalo se září 2012, když jsem se díval na enormní stěnu El Capitan a říkal jsem si: „Jednou bych to mohl vylézt“. Od té doby se zformovalo několik verzí plánu, rušení plánů, výměna lidí, následovaná další změnou… až nakonec Caleb a já kupujeme letenky do USA. Cíl zněl jasně: Vylézt The Nose na El Capitan. Měl jsem tři měsíce na trénink a přípravu, což spočívalo především v přežírání se, abych si vytvořil rezervy.

Možná by se hodila troška faktů… El Capitan je nejvyšší stěna v Yosemite National Park, vysoká téměř 3.000 stop (což je skoro kilometr!). The Nose je nejlehčí cesta na vrchol (pozn.: nejlehčí neznamená lehká), rozdělená do třiceti délek, všeobecně uznávaná jako nejlepší lezba na světě. Polovina filmů o lezení alespoň zmíní The Nose. Když jdete do kina na Reel Rock nebo Banff Film Festival, uvidíte The Nose alespoň dvakrát za večer. Mnoho lezců bere The Nose jako milník v lezecké kariéře. Výlez typicky zabere 4-5 dní a úspěšnost činí zhruba 40%. Vybraní jedinci to dávají za den. To však typicky zahrnuje několikanásobný výstup a dlouhodobý trénink, o zvýšeném riziku nemluvě. Rychlostní rekord v současné době činí lehce přes 2hod 23min. Ale to je tak trochu jiná liga. Na světě neexistuje jiná cesta, která by se těšila takové popularitě a zárověň sloužila jako „benchmark“. A právě kvůli té popularitě musí být člověk trochu kreativní ve snaze vyhnout se dopravním zácpám.

Náš plán neměl chybu… teoreticky. Začneme den před deštěm, což by mělo odradit masy. Vylezli jsme na Sickle Ledge, a začali tahat „prase“. Zabalili jsme asi 45litrů vody, jídlo na 5 dní, spacáky, bivvy bagy, portaledge, atd. Suma sumárum zhruba 65kg materiálu, plus asi 20kg friendů a jiného lezeckého vybavení a dvě lana. A tak jsme to teda vytáhli na Sickle, slanili dolů a čekali na lehce nepříznivou předpověď počasí.

V pátek 16.10. jsme vystoupali po našich lanech zpátky na Sickle a začali lézt. Ten den nemělo pršet vůbec, na sobotu jsme čekali přeháňku, možná dvě a pak už jenom sluníčko. Doufali jsme, že předpověď na trošku deště odradí masy. To zafungovalo. Na paty nám šlapal jen ruský tým, který to vzdal ve Stovelegs (kde to typicky vzdá většina týmů), protože za boha nezvládli kyvadlo do Stoveleg spáry. Ta spára se jmenuje Stovelegs, protože v době prvního výstupu neexistovaly friendy a kreativní Warren Harding použil uříznuté nohy ze starého kotle, který našel na skládce. Evidentně to zafungovalo. My jsme naštěstí disponovali moderním vybavením a tak jsme to měli trošku lehčí než Harding.

A pak začalo pršet… předpověd počasí fatálně selhala. V dešti jsme pokračovali, velice pomalu, do naší destinace Dolt Tower. A to už byla půlnoc. Rychlá večeře následovaná rychlým sestavením kempu (=hodit spacák na kámen) a pak už jen po 18ti hodinách lezení zasloužený spánek.

Ráno vykouklo sluníčko, ale jen než jsem začal lézt. Pak už pršelo pořád s rostoucí intenzitou. El Capitan a okolní stěny se měnily ve vodopády. Když jsme hodinu stáli v přívalovém dešti, došlo nám, že musíme lézt, chca nechca. Zbývalo nám jen málo na El Cap Tower, kde jsme sestavili nejkomfortnější kemp v historii lezení a strávili následující dva dny čekáním až se bouřka přežene. Zmínil jsem bouřku… Předpověd mluvila o přeháňce, ne o bouřce. Jinak bychom ani nelezli – bouřka na stěně není žádná sranda. Ale co jsme teď mohli dělat? Zalezli jsme na portaledge a čekali. Následovala nekonečná noc s blesky, hromy, krupobitím, sněhem, ledem, trakaři a vším co si dovedete i nedovedete představit. Jeden blesk praštil možná 100m od nás. Nejhorší na té situaci je to, že z toho nelze utéct. Jste 500m nad zemí a jediné co můžete dělat, je čekat.

Když se bouře přehnala a vysvitlo sluníčko, konečně jsme mohli usušit věci a pokračovat v lezení. Následovaly tři slunečné dny parádního lezení, a celou cestu jsme měli jen pro sebe. To je taková odměna za tu bouřku. Za zvláštní zmínku stojí následující pasáže:

King Swing – největší kyvadlo v historii lezení, měl jsem tu čest zdolat osobně. I když mě to stálo moje GoPro, které letělo 600m na svou smrt. Kyvadlo začíná na Boot Flake (všimněte si tvaru boty).

The Great Roof (viz foto) – zřejmě nejikoničtější část, také jedna z nejtěžších „aid“ sekcí.

Pancake Flake – velmi tenká šupina, kterou se všichni snaží vylézt „free“ a většině se to nepodaří.

Changing Corners – jedna z nejtěžších „aid“ délek na The Nose

No a pak už jsme najendou stáli na vrcholu. Psal se čtvrtek 22.10.2015. Šest dní na stěně. Ale stálo to za to. Teď už můžu říct: Vylezl jsem The Nose na El Capitan.

PS: Protože se mě všichni ptají na to samé, tak rovnou odpovídám: Ano, na stěně se kadí do igeliťáku a táhneme to s sebou… 😉

Reklamy

Austrálie

Austrálie

Austrálie

Pár lidí si všimlo, že jsem tak nějak přestal psát. Asi jsem potřeboval menší přestávku po pěti letech, ale rozhodl jsem se to napravit a něco opět připsat.

V květnu jsme vyrazili podívat k sousedům. Já s vidinou lezení po skalách a Jordana s vidinou kontaktu se všemi možnými zvířaty. Tedy jen s těmi nejedovatými… což představuje asi 1% všech druhů. A tak jsme to museli nějak skloubit. Mt Arapiles je pískovcový útvar ve Victorii, kde se nachází přes 3000 cest všech obtížností délek, s kempem uprostřed. Paráda. Tenhle výlet jsem plánoval už dlouho. Nebudu to protahovat, pár dní jsme polezli a protože kolem poskakovali jenom klokani a to už byla nuda, museli jsme vyrazit na jižní pobřeží za koalama.

Při cestě po Great Ocean Road jsme konstantně špehovali stromy a čekali kdy nám spadne koala na auto. Už to vypadalo beznadějně, až jsme jednoho večera dojeli do kempu Kennet River a tam se to koalama jen hemžilo. Z asi tísíce chlupatých fotek jsem těžce vybral jen pár, abyste měli představu. To ale bylo Jordaně pořád ještě málo… Na cestě zpátky do Melbourne jsme se zastavili v “wildlife parku“, kde jsme si mohli pohladit koaly a taky vombata. Vombat je macek, koukněte na ten čumák! 🙂

Vzhledem k tomu že to od nás je coby kamenem dohodil, určitě se do Arapiles ještě podívám. Mám tu ještě asi tak 2990 cest na vylezení.

Jo a to jste věděli, že ptakopysk má v drápech jed? No samozřejmě, tohle je přeci Austrálie…

Tučňáci se nám vylíhli

Když se Jordana stěhovala sem do Dunedin, dala si jasný cíl: do roka se pomazlí s tučňákem. To se jí povedlo asi tak za dva měsíce, a tak svůj cíl posunula na další úroveň: Do roka se pomazlí s mládětem tučňáka. Rok právě uplynul a co myslíte – cíl splněn. Reportér z flákačova byl u toho.

Jordana strávila poslední rok dobrovolničením pro tučňáky a když Mel (Ranger z DoC) hledala někoho kdo by pomohl zkontrolovat mláďata, Jordana prohlásila, že to bude nejlepší den jejího života. Vzal jsem si den volno a šel jsem se plazit v blátě na Boulder Beach. Celá věc probíhá asi takhle: Připlazíte se k hnízdu, nadzvednete tučňáka (když máte štěstí, ani vám neukousne prst), a ukradnete jedno až dvě mláďata. Ta se pak musí řádně přitulit aby nevychladla (oblíbená část pro Jordanu), pak se hodí na váhu, změří se hlava, noha, zkontroluje zobák, odstraní paraziti, a když se chystáte vrátit je do hnízda, tak vás většinou zvládnou podělat. Občas když se přemisťujeme k dalšímu hnízdu, narazíme na tučňáka na výletě – ten se musí chytit, zvážit, změřit, zkontrolovat atd. Chytit tučňáka není vůbec lehké – na první pohled vypadá nemotorně, ale když chce tak zafičí do křoví ani nemrknete. Bohužel jsme našli i pár uhynulých mláďat, ale to k tomu holt patří. Chudáci tučňáci to nemají vůbec lehké – z moře jsme jim úspěšně vychytali všechny ryby a pláže zavalili turistama z NDR. Naše pomoc je asi jejich poslední naděje. Doufám, že všechna tahle snaha k něčemu je.

Za celý den mi prošlo rukama nesčetně mláďat a dospělých tučňáků. Možná to nezní jako moje ostatní adrenalinové příspěvky, pro mě to byl i tak nevšední zážitek. Jsem rád, že jsem se ulil z roboty (samozřejmě) a že jsem měl možnost takhle zblízka poznat nejohroženější druh tučňáků na světě (jedná se o Yellow Eyed Penguin). A taky jsem udělal něco pro svojí Karmu a trochu pomohl někde, kde to je zapotřebí.

Lodičky s motůrkem

Tak jsem měl možnost vyzkoušet další kiwáckou specialitu – Jetboating. V podstatě jde o to narvat do plechový loďky 400-koňový (i silnější) přeplňovaný turbo osmiválec a jet to protáhnout na nějakou říčku v horách. My jsme skončili v Rakaia Gorge, kousek od Mt. Hutt. Vrcholky hor halil sníh, břehy pokrývalo jarní kvítí a údolím se romanticky linul řev vytočeného osmiválce.

Jetboat má několik specialit… tak za prvé, proháníte se po vodě často ne hlubší než po kotníky. To mi hlava nebrala. Jak se toho docílí? Musíte to hnát a hnát – jak loď nabere rychlost, ponor se blíží téměž nule. A z toho vyplývá ta druhá specialita… jakmile člověk vyměkne a zpomalí, ztrácí tim kontrolu. Loď se trochu ponoří a uvíznete na mělčině. Takže jediná dobrá rada nad zlato – šlapat a šlapat tomu na krk. Když nevidíte kam jet, to nevadí, důležité je šlapat tomu na krk. A když náhodou skončíte na kousku sucha, tak to holt přeženete přes štěrk, loď trochu poskočí, sveze se po kamenech a jedete dál. Je až neuvěřitelné co ta loď vydrží. Řídil jsem lehčí úseky, proti proudu i po proudu, je to fakt adrenalin. Typická komunikace vypadala asi takhle:

Já: Kurňa, nic nevidim, kam mám jet?

Colin: Šlápni na to!

Já: No jo ale kam? Doleva nebo doprava?

Colin: Šlápni na to!

Trochu to až nahání to strach.

Další specialita ohledně jetboatingu je časté doplňování paliva (proč tomu nedají rovnou 100l nádrž, aby to vydrželo aspoň hodinku?) a ještě častější zastávky na opravu závad, popřípadě tweakování motoru. Nebo to alespoň otevřít a pochlubit se agregátem.

A maximální rychlost? Vytáhli jsme z toho 75, což není špatný na úzkou klikatou říčku :-).

Zmrzlý a zmrzlejší

Jaké je nejlepší počasí pro surf, ptáte se… no, tak hlavně pořádnej swell, žejo, z Antarktidy. Údajně 6m swellu abychom byli přesní. No dále by to chtělo nějakej ten vítr… tak co třeba něco pro změnu z Antarktidy, co se cestou zatočí aby foukal offshore… 100km/h a více, nejlíp, aby to zkrotilo ten swell. Jo, to bychom taky měli. A kam si pro toto kombo zajedeme? No pochopitelně co nejblíž k Antarktidě, na jižní pobřeží, do Catlins. A že sněží? A z nebe padají kusy ledu? No, s tím už se holt musíme nějak vypořádat. Taková drobnost. Asi tušíte, co jsem dělal minulý víkend. 🙂 Bohužel v sobotu moře bylo tak rozbouřené, že i delfíni se vytratili a tučňáci zůstali doma. Surf tím byl zabitý, ale jenom sledovat tu sílu stálo za to. Ani pořádně vyfotit se to nedá. V neděli se to trochu zklidnilo a já si tradičně pojezdil v Porpoise Bay a ani jsem u toho nenaboural do ledové kry. 🙂

Berging

Moje nový hračky

Moje nový hračky

Nakoupil jsem si nový hračky. Na lezení. Na lezení po ledu. Holt už to chtělo po delší době zkusit něco jiného.

Zimní sezóna, ačkoliv sotva začala, se hbitě chýlí ke zdárnému konci a tak nezbývalo nic jiného než vyrazit do hor. Konkrétně do Fiordlandu – hned vedle tunelu pod Homer Saddle chrlí vodopády po 500m stěně a my jsme doufali, že to všechno bude zmrzlé. No… nebylo. Nějaký led jsme sice vylezli, ale bylo to tenké, šrouby v tom nedržely a akorát se tupily o skály. Předčasně jsme to zabalili, nakonec to nebyl zas tak špatný den. Cestou zpátky jsme procházeli kolem navaleného ledu (asi z mega laviny), asi 2.5-3m do výšky, vertikální, místy převislý… ideální pro bouldering! Teda… to není žádný boulder, tak jak to jenom pojmenovat… no… pojmenovali jsme to Berging, pač nám to přišlo vtipný. Docela jsme se na tom vyblbli, natrénovali techniku, Phil vyzkoušel tzv. „figure 4“, na což budu muset ještě trochu trénovat. A tak jsme zakončili super den super zábavou.

Na neděli jsme led rovnou vzdali a šli jsme jen tak „na procházku“ – do Homer Saddle. Sluníčko pálilo, sníh těžknul, a až na pár exponovaných míst se v podstatě jednalo o velký výšlap do velkého kopce. Ale ty panorámata! I po těch letech tady mě to pořád dostává.