Arthur’s Pass z pohledu bikera

Ty barvičky!

Cestu mezi pobřežími jsem se rozhodl okořenit několika dny cyklistiky v okolí Arthur’s Pass. A zatím mě to tu nějak neuchvátilo… Na Craigieburn jsem vyrazil zrovna když začalo pršet a celý singletrack dolů jsem si tak nějak vůbec neužil. Technická náročnost – řekl bych o něco přísnější než kritické sekce Berounky (za mokra) s tím, že jedno uklouznutí tady… a už mě nikdo nenajde. Jízda po štěrku valícím se do údolí taky zábava. Bratři Kenneti hodnotí čtyřmi hvězdičkami… no nevím. Možná za sucha a kdybych to nejel sám. Další na řadu přišel Poulter Valley – údajně první trek pro horská kola (z roku 2007!), když se v Department Of Conservation rozhodli akceptovat takový módní výstřelek jako je jízda na horském kole. Zjevně zaspali již v době velocipedu. Cesta vede proti proudu řeky a stejnou cestou zpátky, celkem 55km. Prvních 14km jsem jel snad dvě hodiny. Píšu „jel“, i přestože jsem to půlku cesty vedl. To se fakt nedalo, obzvlášť po místním valícím se štěrku, kterého se tu všude sune z hor tuny. Cestu zpříjemňovalo asi tisíc brodů – nechtěl jsem se hned namočit, tak jsem to krkolomně řešil po šutrech, apod. Nevím proč, ale nějak jsem tušil, že cestou zpátky už to budu projíždět. Tak si tak jedu-vedu-brodím, proti mě si to údolím žene meluzína s fujavicí o závod (musel jsem šlapat i z kopce!), při zastávce delší než 10s se na mě sesype miliarda komárů a sandflies a tak vůbec celkově si to nějak neužívám. Až na 15tém kilometru na mě čekalo překvápko nejňůňovější – bažina. Jako brodit řeky, to je ještě v pohodě, ale bláto? To už je trochu moc. Dvacet minut jsem pročesával okolí, jestli se tomu nedá nějak vyhnout, lehce zpruzen každým šlápnutím do bláta, až jsem našel cestu – miniaturní potůček teče travičkou, tak tam to prostě projedu. Nasednu, rozjedu se do potůčku a přední kolo mi najednou zmizí v té krásně zelené travičce a já s sebou plácám na vodní hladinu a efektně se vyškrábávám ven. Dostal jsem se na druhou stranu, kolo ne. Škoda že se tam nikdo nepotuloval s kamerou, mohla se ze mě stát hvězda „Neváhej a toč“. No nic, stane se. Klejíce se chystám vyprostit kolo když tu mi najednou mizí noha v hloubce, cítím hustější a hustější konzistenci, ale pevného dna nedosahuji. Chytám se travičky a úspěšně vyprošťuji sebe i kolo. Tak a dost, říkám si, teď už toho mám akorát tak po krk – teda obrazně, protože ve skutečnosti jsem v tom byl jen po pás. Trošku jsem si zanadával a otočil to zpátky, tenhle trek si mě prostě nezískal. Asi po 100m jízdy jsem si uvědomil, co se vlastně stalo a dostal jsem upřímný záchvat smíchu. Opět, ještě že tam nikdo nebyl, jinak už by na mě čekal doktor Chocholoušek. Nevím, jestli tenhle after-efect byl důvodem, proč bratři Kenneti udělili Poulter Valley dvě hvězdičky, já dávám palec dolů. Přesně dle očekávání jsem všechny brody cestou zpátky projel na jedničku.

Další pózička na samospoušť - Wharfedale

Bikerskou náladu jsem si nakonec spravil na Wharfedale Track – 75km maso. Takže jsem si musel ráno trošku přivstát, abych na to měl dost času… no nepovedlo se. 😉 Když jsem v Oxfordu zaparkoval auto, začalo pršet. Paráda, přesně takhle to má vypadat. Začal jsem s deštěm hrát hru kdo s koho a jal se provokativně mazat opalovacím krémem. Déšť přidával. Tak jsem si namazal i ruce. Déšť to pořád nechápal. A tak jsem se v pohodě připravoval dál a když jsem si namazal i nohy, tak déšť trošku zmírnil. Fígl zabral, vyjel jsem (s tradičním zpožděním) do deště, ale intenzita slábla a slábla, až pršet úplně přestalo. Jde prostě jen o to se nenechat vyvést z míry. 😉 Hlavní část okruhu vedla po extrémně blátivém singletracku. Většina z asi sto tisíc brodů se dala jet, takže jsem musel slézt z kola tak maximálně 40.000 krát. V temném lese to hučelo jak v úlu a všude kolem poletovala spousta vos, naštěstí jsem vyvázl bez pigára. Když skončil singletrack, nastal úsek relativně pěkné 4WD cesty… s o to hlubšími brody. A brodit jednu a tu samou řeku na šesti různých místech mi nějak hlava nebere. Asi prostě budu muset akceptovat, že mountainbiking po kiwácku se bez mokrých bot a nošení kola neobejde. Oni si prostě myslí, že to k tomu patří. 🙂

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Kydy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

One response to “Arthur’s Pass z pohledu bikera

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s