Jak se plní sny na Banks Peninsula

Sumner z druhé strany

Posledních pár dní jsem strávil v Christchurch na příjezdové cestě u kámoše. 🙂 Stihnul jsem toho dost: lezení, slackline, kolo v Port Hills a hlavně surf v Taylor’s Mistake – spot, který jsme kdysi náhodou objevili s Vojtou když jsme jezdili kolem Sumneru abysme nabili baterku v autě. Tenkrát to vypadalo jak jezero, ale teď jsem měl kliku na severní swell a tak se tahle nádherná plážička změnila v drsnou surfařskou záležitost. Těžká voda, hodně pádlování, velká dřina. A to jsem si zrovna říkal, že bych si měl konečně odpočinout, protože už mě nějak bolí celé tělo. No co, přišly vlny, nedá se nic dělat, flákání se odkládá. Sjel jsem si jenom asi tři (mega)vlny a pak jsem radši vypad ven, protože to bylo fakt trošku monstrózní a já jsem energií zrovna nepřekypoval. Ale i to se počítá a já si můžu odškrtnout další spot.

Teoretická příprava na další den

Cestou z Christchurch mě přepadla slušná bouřka, s Betty to házelo po silnici, musel jsem jet asi 50. I přesto se z toho chudinka Betty trošku počůrala – celou cestu mi kapalo na nohu a následkem netěsnících zadních dveří jsem rázem získal i vodní postel. Doklepali jsme to do Little River, což je jen tak náhodou jen za kopcem od tajného místa. 😉 Od místa, kde jsem si měl splnit další velký sen. Sen, který v mém podvědomí zakořenil 15.2.2010. Pamatujete, jak jsem v příspěvku o začátku této cesty zmínil Magnet Bay? Ano, tak tam přesně jsem si dneska zajezdil! Po líném ránu v kempu a procházce po okolí jsem se konečně dokopal vyhnat Betty na kopec omrknout Magnet Bay. Vzhledem k velikosti swellu jsem od toho moc nečekal, o to větší na mě čekalo překvapení! Nebyla to ideální vlna, ale jezdilo to parádně a se mnou se tam plácali jen další dva surfaři. Sjel jsem si hromadu vln a když se otočil vítr na onshore a přiřítily se davy, tak jsem uznal, že jsem z toho vydoloval to nejlepší a vylezl ven. Takhle nějak si představuji plnění snů. 🙂

Akaroa Harbour

A další den jsem zavěsil Hickory Bay – další z vyhlášených breaků na Banks Peninsula. Ou jé. 😉 Cestou z Hickory Bay se po 700m stoupání Betty už nakrkla, řekla „já na ty kopce tady už fakt prdim“, rozsvítila všechny kontrolky a začala nepříjemně pískat. Ou jé. Hned jsem tušil, co se stalo, protože jsem ráno při kontrole oleje ten řemen v poslední fázi životnosti viděl. Mobilní signál tu sice není, o to více nápomocní jsou tu domorodci a tak mě jedna hodná paní vzala domů a nechala mě zavolat si od nich odtahovku. A tak jsem zkejsnul v Akaroa – turistické městečko založené frantíky. Mon dieu… Jupí, aspoň si večer pro změnu užiju ten ruch „velkoměsta“! No prd. Turisti tu prostě na drink nechodí, takže všechny (3) bary zely prázdnotou. Jak tu, sakra, ti mladí tráví večery? Chápu, že na Zélandu je relativně draho i pro zápaďáky, ale že tu prostě nikdo nejde ani na drink? Vysvětlení se dostavilo záhy, když jsem prošel kolem okna jednoho z místních backpackers – sedm pipinek tam sedělo s laptopem na klíně a užívalo si jejich předražený internet! Tomu říkám degradace. Kašlu na nudný němky a vracím se zpátky do divočiny. 🙂

Cestu přes nádhery Banks Peninsula zakončil zpackaný výšlap na Mt. Fitzgerald. Skočil jsem meteorologům na špek – prý „ranní přeháňky se v poledne vyčistí“. Za sílícího deště jsem tedy nastoupal 800m, kde mě přepadl solidní vichr. Při klouzání v blátě při viditelnosti 20m, zmrzlému jak holubí trus, i mě došlo, že to asi nemá cenu a otočil jsem to. Little River jsem opustil stejně jako jsem přijel – v dešti. Stejně zítra má přijít swell do Timaru, tak se tam potkáme. 😉