Vegas, baby!

A jde se na procházku do pouště

Řítíme si to nocí napříč pouští a doháníme co se dá. Daleká to cesta to Las Vegas, města hříchu. Americký dálnice jsou fakt psina, 40 mil bez zatáčky jsem ještě nikdy v životě nezažil a uprostřed ničeho, co by člověk nečekal, RV park (kemp pro pojízdný baráky, jako je ten náš)! Bizarnější místo si člověk snad ani nemůže představit. Nacházíme se kousek od Death Valley, ale bohužel máme naspěch, takže jenom projíždíme. Druhý den dopoledne konečně dorážíme do cíle – megalomanský ultramonstrózní zvrhlost s názvem Las Vegas. Stovky mil na každou stranu se rozléhá jenom poušť, koho by napadlo postavit „zábavní park pro dospělé“ zrovna tady? My kupodivu nejedeme prohrát kalhoty v pokeru, ale zlézt nějaký ty skalky – pískovce Red Rock, jen co by kamenem dohodil od Vegas. Čas máme super, registrujeme se do jediného místního kempu a už se chystáme vyrazit lézt, když najednou zjistíme, že nám něco teče z auta. Není to olej, ani chladící kapalina, ale odpadní nádrž z našeho chemického záchodu. No fujky! Po týmové poradě jsme došli k závěru, že zamořit národní park není zrovna nejlepší vizitka a tím začíná smrdutý závod s časem. Fígl je v tom, že tady je všechno strašně daleko a kdo se neztratil na dálnicích v Las Vegas, tak to asi proto, že tu nejspíš nikdy nebyl. I přes podporu moderní techniky se nám nedaří nalézt umístění pro náš zapáchající problém až nakonec zabloudíme na nejvíc nóbl hlavní třídu „Las Vegas Strip“, kde se naše zelená krabice na kolech mezi Mercedesy, BMW a Porsche vcelku vyjímá. A tak jsme se „podepsali“ v Las Vegas. 🙂 Abych to zkrátil, ztratili jsme tři hodiny a problém zůstal bez řešení, i když únik výrazně zeslábl (zřejmě z důvodu ztráty části objemu :D). Po další týmové poradě jsme usoudili, že to stojí za ho*** a vyrážíme lézt. 🙂 Až na Phan teda. Zřejmě už se dlouho necítíla jako žena a tak se nechala vysadit v centru a vyrazila na shopping. Zatímco Phan vybírala nový červený džíny, my jsme lezli červený pískovce.

Black Corridor byla destinace pro první den – převážně kratší sportovní cesty v úzké soutěsce bylo přesně to, co jsme potřebovali na aklimatizaci. Mě se povedl efektní pád s hromadou křiku a jističem (Alice) poletujícím pár metrů nad zemí. Neoddělitelná část lezení :-). Nakonec jsem vydrápal 5.11b ale to už se začalo stmívat a tak jsme jeli vyzvednout Phan z toho smradlavého města :-).

Tři prdelky na stěně

Na druhý den jsem konečně našel epický výlez – šestidélková stěna 665 stop (přes 200m), obtížnost 5.10c (=vcelku těžký ;)) s tím, že první délka neobsahuje jediný nýt – kompletně přírodní jištění. Podařilo se mi přesvědčit tým, že tohle je přesně to, proč jsme tady. Mělo to jen jediný háček – přístup po prašné cestě. Wilfrid trefně podotkl, jestlipak se jedná opět o „Martin’s classic road“, což se bohužel potvrdilo. Stinky (nové jméno pro náš campervan) se zasekl asi po 100 metrech (neboli 300 stopách pro zachování místních zvyklostí). Rychlá porada prokázala nadměrnou míru nadšení v týmu a rozhodli jsme se naložit batohy na záda a vyrazit na několikahodinovou procházku pouští. Když jsme konečně našli začátek cesty na úpatí monstrózní pískovcové stěny, měli jsme toho už docela dost. Vzhledem k několikahodinové časové ztrátě už bylo jasné, že celý výlez nedokončíme. Spořádali jsme oběd a protože čas kvapil, pustili jsme se do díla. Vytáhl jsem první délku za pomocí mých krásných nových hračiček pro pasivní jištění a s uplatněním pár fíglů ze starých dobrých českých písků a pak jsem úspěšně odjistil Wilfrida a osadili toprope pro holky. Závod s časem pokračoval a já jsem táhnul druhou délku. 50m k dalšímu kotvení s výborným jištěným nýty byla vcelku vyčerpávajízí záležitost a když Wilfrid v kalužích potu dolézal, nevěřícně kroutil hlavou jak jsem to jen vytáhnul a říkal něco o mašině. A měl recht, byl jsem v ráži. Hned jsem se vrhnul na další pitch, tentokrát s desetimetrovou spárou bez nýtů, kde jsem opět uplatnil pár friendů. Lezlo se mi skvěle, ale čas hrál proti nám. Stanovený limit jsme přesáhli o půl hodiny a nastal čas na ústup. Poslední co jsme chtěli bylo hledat cestu údolím za tmy. Naštěstí všechno klaplo a my jsme nejhorší část cesty zdolali za stmívání. Když jsme dorazili na tu prašnou cestu vedoucí k parkovišti, poušť halila černočerná tma a my jsme jako světlušky za svitu čelovek ukusovali míle k zaparkovanému Stinkymu. I přestože jsme stěnu nedokončili, bylo to asi nejlepší lezení všech dob. Dostali jsme se do půlky (něco přes 100m) a kdybychom měli další tři hodiny (což jsme ztratili chůzí), tutově vím, že bysme to vylezli. Mám z toho fakt radost, možná je to jeden z prvních krůčků k El Capitan? 🙂

Všichni jsme se shodli, že dnešní den tvořil pomyslnou třešničku na dortu celého výletu, hlavně protože se jednalo o poslední den. Co víc jsme si mohli přát? Teď už nás čeká jenom dlouhá cesta zpátky do San Francisca a pak domů.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice California. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 responses to “Vegas, baby!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s