Taniwha, druhý pokus

Jedeme dobýt Taniwha!Taniwha nám nedala spát. Skoro dva měsíce uplynuly od prvního pokusu, při kterém jsme si ani nesáhli na skálu a já jsem je vyplnil tréninkem na velkých skalách a těžkých sportovních cestách. Jsem víc připraven než kdy jindy a Alice doufám taky. Navíc mi konečně dorazila nová poloviční lana a hromada dalšího hardware, který nám usnadní výlez.

Dny se neúprosně krátí a my nic neponecháváme náhodě. Ilegálně jsme zakempili mezi krávama co nejblíž k Hell’s Gate (stěna, kde vede Taniwha) a ráno jsme vyrazili ještě za tmy sa svitu čelovek, protože světlušky tu holt nemáme. Cestu jsme tentokrát našli v pohodě, poprvé použili nové jumary na fixní lana (přistup není žádná procházka růžovou zahradou) a začali jsme lézt dřív než jsme původně plánovali. A pak už to šlo všechno z kopce… tak za prvé jsem tele a nechal jsem doma maglajz. Jak asi můžu lézt grade 25 bez maglajzu? To ale není nic oproti rozmarům místního počasí. Začalo mrholit když jsme se začali připravovat na lezení. Tohle není žádná sranda, protože v dešti se prostě lézt nedá a Taniwha nenabízí moc míst, kde se to dá vzdát a slanit. Rozhodli jsme se pokusit štěstěnu a jali se lézt. Celá stěna je lehce převislá, což nás chránilo před deštěm. Morálce to ale moc nepřidalo, to se ví. Pořád jsem se strachoval, kdy se pořádně rozprší a máme to spočítané. No nic, lezeme dál, vyboucháme první dvě délky a pak přišla krátká, zato výživná grade 24. Tu jsem vcelku vyběhnul, ale jak jsem byl rozběhnutej, tak jsem si nevšimnul štandu a pokračoval v lezení na další délce – než mi došlo železo. Jo, tak to je vcelku zásek. Zhotovil jsem provizorní štand a Alice vylezla ke skutečnému štandu. Spuštění, odvázání lan, provlečení, rozmotání, … no zkrátka nás ten zásek stál trošku času. A déšť nepřestával. Dobouchali jsme další dvě délky (pátá je ta nejtěžší, grade 25) a když jsme se vyhoupli z pod střechy ke štandu, kupodivu nás přivítal déšť. Naštěstí tenhle štand slouží zároveň i jako slaňovací stanoviště a tak nezbývalo než to vzdát. Upřímně, stejně jsme neměli šanci cestu dolézt. Trable s novými lany a ostatní záseky nás zpomalily víc než jsme mysleli. Hodiny téměř odbíjely třetí hodinu a pokud jsme nechtěli zkejsnout na nehostinné stěně za tmy, zbývalo nám dvě a půl hodiny na čtyři výživné délky, bez možnosti to vzdát v půlce. Svedeme to na déšť, jo, to zní dobře jako oficiální verze ;). I samotné slaňování byl zážitek – 50m dlouhá, volně visící, brutálně exponovaná záležitost. Pak zhoupnout na další stanoviště, vytrápit se se zaseknutým lanem, a to samé znovu. Oddychli jsme si, když jsme stáli nohama pevně na zemi.

Tak jsme to zase nedali. Já se ale vrátím, to vím tutově. Taniwha je to nejlepší, co jsem kdy lezl. Devět délek (220m) v převisu, grade 25 (VIII+ UIAA), na perfektní skále, to člověk nenajde každý den. Všech pět délek co jsme vylezli skýtalo super lezení, pět hvězdiček ze tří :-). Člověk si na skále připadá jak mravenec – všechno kolem vypadá obrovsky monstrózní a nehostinné. Jak už jsem zmínil, nedá se to prostě zabalit kdekoliv. Člověk se musí hecnout a bojovat a bojovat, co se dá, což je náročné nejen fyzicky, ale i mentálně. Myslím, že na to máme. Jen potřebujeme o pár hodin denního světla víc, z čehož vyplývá, že další pokus spadá na příští léto. Taniwha mi asi nedá spát celou zimu. Ale vidím to pozitivně – Taniwha je asi nejlepší lezba na Zélandu a zároveň jedna z nejtěžších a možná by byla škoda to prostě vyběhnout na první pokus – a co potom? Takhle mám důvod se vrátit a už teď se na to těším.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Kydy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s