Řádění na Hunua Falls

Tenhle víkend jsem nemohl vypadnout pryč, protože jsem v pátek musel na fakt zábavnou party – předávání marketingových cen za rok 2010. Marketing je zvláštní business řízený lidmi, kteří si myslí, že jsou nejvíc kůl na světě, všechno je v podstatě jejich zásluha, tahají za nitky a manipulují celou společností. No… to poslední je vlastně bohužel pravda. Kdo to ještě neví, hákuju ve firmě, která dodává software právě pro tyhle potrhlý účely. A tak mi firma koupila lístek na tuhle úžasnou akci, která má napodobit něco jako předávání oskarů, což je samozřejmě akce na úrovni. Na akci „na úrovni“ přeci člověk nemůže jít jen tak v obleku, že… a tak jsem to vzal přes půjčovnu a vyrazil ve smokingu. Cíl zněl tedy jasně: prožrat a propít minimálně $165, což byla cena půjčovného toho smokingu 🙂

Na sobotu jsem měl naplánováno jet na Coromandel, jenže flákači to zrušili. Plán B byl lezení na Buck Rock s odjezdem v 6:30 ráno, jenže to zase nezvlád jinej flákač… kdo asi 🙂 Navíc můj prst ještě není úplně ok, takže by to lezení stejně nebylo nic moc. Co dál? Venku krásný letní den a já trčím v Aucklandu 😦 Trochu to zachránil odpolední slackline trénink v Cornwall parku. Zívačka. 🙂

V neděli už to vypadalo, že tenhle víkend se nevydaří nic zběsilýho, ale nakonec se mi podařilo ukecat dva kámoše jít si trochu zablbnout do vodopádu. Našel jsem si studii, která prokazovala ztrátu pevnosti horolezeckých lan po namočení. Šokován výsledkem, že lano namočením ztrácí 70% nosnosti jsem usoudil, že bezpečnost slanění vodopádu ohrožena není a vyrazili jsme na věc.

Představte si kombinaci: Tři týpci, čtyři lana, hromada horolezeckýho hardware a 30m vodopád Hunua Falls. Co z toho asi tak může vzniknout? Vééélká zábava. Obtěžkáni vybavením si to štrádujem lesem na horní část vodopádu. Cestou potkáváme cedule jako „Danger“, „No Entry“, přelezáme pár plotů a na vrcholu nás vítá cedule s pravděpodobně často aktualizovaným počtem úmrtí (momentálně 16). Jenže to byli všichni trubci a skákali to… 30m skok je opravdu trochu moc. Jeden magor si to prej dal v barelu a dole se kupodivu utopi. Co dodat…

Čtyři kotvící body připraveny, dvě lana spuštěna, foťák nastaven na nejimbecilnější režim (sem pako). Je čas do toho vlítnout.

Jako první jsem zvolil „nejmokřejší cestu“ přímo na kraji vodopádu. Překvapilo mě, jakou má ta voda sílu. Stačí tam strčit ruku a je to jakobyste zvedali pytel cementu. Ach ta mocná gravitace. Stěna byla slušně kluzká, pokrytá řasami a nebo místní specialitkou – invazivním „dydimo“. Ale to už jsme v tůňce pod vodopádem, všechno dobře dopadlo, nikdo se neutrhnul, neutopil, nezranil (kupodivu) a je čas na další kolo 🙂

Po druhém slanění nějak vypověděla službu kamera. Ano, je to tak, do vodotěsné kamery natekla voda 😦 Sem zvědavej, jestli to ještě holka rozdejchá. Aspoň nějakou stopáž mám, takže až budu mít pár hodin času, sestříhám minutu videa. 🙂

Musím uznat, že tahle akcička docela slušně zachránila víkend.

Surf highway bez vln

To si tak sedím v pátek v poledne v Paddingtonu pojídajíce masitou chutnou krmi a v tom mi přijde SMSka, že teda jedem na víkend do Taranaki! Cháchá! Slušelo by se trochu vysvětlit o co jde:

Taranaki

Taranaki je 2500m vysoká sopka na západním pobřeží, jenž svou činností vytvořila půlkulatý poloostrov s více než 100km černých pláží a hlavně reefů. Podél pobřeží vede silnice 45 jíž se přezdívá „surf highway“. Proč asi. Každých pár kilometrů vede z highwaye odbočka k moři, a to buď na pláž, reef nebo point break. V celé oblasti bydlí asi tak pět lidí. Surfařův sen. Jedno z posledních míst, kde jsem na Zélandu ještě nebyl, ačkoliv jsem si New Plymouth ze zřejmých důvodů už dávno vybral za svůj budoucí domov 🙂 Ještě tečka na závěr – na Taranaki se i lyžuje, takže bystřejším jistě docvakává můj ďábelský plán na nejhustější den v historii prkenních sportů 🙂 Ale to až v zimě…

Výbava na víkend

Tak to bysme měli úvod. Po práci legraci vyzvedávám Caleba a Phila, naboucháme do káry tři surfy, lana, lezečky, hromadu hardware a hlavně slackline a hurá vstříc kilometrům nadcházejícího roadtripu. Stále mám v autě jenom jedno album Jacka Johnsona. 🙂

Ještě večer jsme dojeli téměř k New Plymouth, odbočili ke kempu, žádný nenašli a tak jsme prostě vykempili na odlehlé plážičce u White Cliffs. Informace, že se jedná o mořskou rezervaci se zákazem rybolovu v nás budila přesvědčení, že nás ráno aspoň nebudou budit rybáři. To jsme se ale trošku spletli, protože první magoři přijeli ve 3 v noci, další ve 4 a od 6ti už se to nedalo vydržet. Nenazval bych to zrovna kvalitním spánkem, ale východ slunka u White Cliffs to částečně vynahradil. V 7 už jsme si to šinuli do New Plymouth na snídani a hurá omrknout vlny!

Co se to ale přihodilo? Podle průvodce a informací od lidí tady jsou vlny 360 dní v roce… Proč zrovna když Mohamed přijde za horou přestane pumpovat swell? Asi ňáká karma či co. Vlnová předpověd sice ukazovala minimální swell, ale takhle klidný Tasman nikdo už dlouho neviděl 😦 Myslím, že kdybysme objeli surf highway, nějakou tu vlnku bysme našli, ale rozhodli jsme se pro náhradní aktivitu – lezení. V D.O.C. infocentru (ve výšce 1000m, něco jako základní tábor) nám poradili jedno místo na lezení asi v 1500m, ale z výkladu jsme usoudili, že to asi nebude stát za to táhnout se tam se vším hardware a rozhodli jsme se prostě vydupat si na vrchol Taranaki. Hustá oblačnost se zdála být ideálními podmínkami pro výstup na nejvyšší horu v širokém okolí a tak jsme do toho šli.

 

Náročný to výlet

Cedule hlásala 8-10hod. Zavtipkovali jsme, že to dáme za půlku a vystřelili. Po prvním kilometru na tepovce 200/min jsem těm dvěma lehce naznačil, že tohle tempo nejspíš neudržim až nahoru. Caleb mě ujistil, že pohoda, že to neni závod. A pak už jsem ho neviděl 🙂 Nepamatuju si kdy se mi stalo, že bych někomu nestačil. Oni chlapci jsou ale tak trochu vojáci, takže jejich trénink je evidentně drsnější než to moje cvakání do klávesnice a mletí pantem. Trochu mě překvapila náročnost výstupu. Čekal jsem pohodovou vycházku, ale terén a sklon stoupání nebyl evidentně určen pro masy turistů, kteří se tam sunuli v prachu a drápali po šutrech.

 

Elvis na Taranaki

Po 3hod 30min jsem se i já vyrdápal na vrchol, kde na mě už půl hodiny čekal vítěz – Caleb to dal za 3hod, čímž vyhrál… jo on to vlastně nebyl závod. 🙂 Spořádali jsme zbytky jídla, udělali pár pozérských fotek, zapolemizovali nad enormním výskytem sandflies ve 2500m.n.m. a hurá na sestup. Horní skalnatá část byl fakt vopruz. Správně by se to mělo zlézat pomalu a opatrně, jenže na to já nejsem. S pocitem nesmrtelnosti a neskutečných schopností nabraných zejména na slackline jsem seskákával po skalách… až se ucho utrhlo a já si vykloubil prst. Zranění, to tu dlouho nebylo! Kluci se ptali, jestli mají zavolat vrtulník, nakonec jsem lepící páskou fixnul prst k tomu vedlejšímu a hurá skákat dál. A tak jsem si narazil prdel 🙂 A znova. Ty jo začínám bejt nějakej nešikovnej, tohle není úplně normální… Naštěstí jsme se brzo dostali do úseku s prachem, kde se se strachem v očích sunulo pár vystrašených tůristů. Shodli jsme se na tom, že nejjednodušší je to prostě seběhnout a to byla konečně pořádná zábava 🙂 Phil si cestu okořenil skákáním 360tek a i přes několik pádů se kupodivu nikomu nic dalšího nestalo. Poslední úsek klesání po zpevněné cestě byl fakt za trest. Nesnáším chůzi z kopce… mít tak kolo!

Doba sestupu: 1.5hod. Takže jsme to fakt dali za půlku. Náročný výlet jsme zakončili ve steakhousu doplněním potřebných živin a iontů a s potřebou kvalitního spánku jsme to zalomili krátce po soumraku

 

Snídaně na pláži

V neděli ráno jsem se opět vydali na surf highway, abysme se podívali, jak vypadá moře bez vln. Posnídali jsme na pláži a rozhodli se neděli proslacklinovat. Alespoň nějaká aktivita, kde nevadí chromá ruka.

Setkali jsme se s místní komunitou slackerů… pardon… slacklinerů 🙂 zastoupenou jednou osobou – Hannah. To víte, když tu žije 5 lidí a 1 z nich slacklinuje, tak je to hned 20% 🙂 Hannah nám ukázala pár cool triků na jibline – speciální slackline určená na skákání. To mě docela chytlo, jibline je fakt sranda. Klucka odpadli relativně brzo, já jsem s Hannah trénoval triky několik hodin až do totálního vyčerpání.

Sice to vypadá, jako že nám plno věcí nevyšlo a pokazilo se co se mohlo, kvůli dementnímu zranění jsem zase na nějakou dobu bez lezení a surfu. Ale já to tak nevidím. Z víkendu mám super pocit, bolí mě celý tělo a ještě pár dní asi bude a rozhodně to byl super výlet. Je to tam boží a ještě se tam určitě podívám! …než se tam přestěhuju natrvalo 🙂

Taranaki

Výbava na víkend

White cliffs

White cliffs

Výstup v mlze

Zaplaťpánbůh za kousek schodů!

Náročný to výlet

Vrchol se blíží

Holky se nutně chtěly vyfotit 🙂

A tohle jsme viděli z vrcholu

Banda pozérů

Elvis na Taranaki

Starý dobrý trik s giga sněhulákem

Tam by zapad i člověk

A taky že jo!

Já na to šel po hlavě

A hurá dolů

Profesionální dlaha – Magnum

Nakonec zvítězilo jednoduché řešení

Taranaki

Snídaně na pláži

Slackline session

Slackline session

Foceno v akci – přimo ze slackline

Philovi to docela skákalo

A mě to taky docela skákalo

Rybolékař aneb urob si sám

Musím se pochlubit, docela slušně se mi podařilo opravit tu ploutvičku, kterou jsem tak trochu křupnul minulý víkend na reefu. Šlo to vcelku hladce, napatlat hromadu solarezu, ať je co brousit, nechat zatvrdnout a pak šmirglem zmršit okolí opravovaného místa 🙂 Výsledek mě nicméně potěšil. Ačkoliv jsem lehce nechytil původní barevný odstín, řezat vlny by to mohlo obstojně. Když chci, tak jsem i šikovnej 🙂 Sem zvědavej kdy to upadne 🙂

 

Před operací

Nejdřív vytvoříme pořádnou bambuli solarezu

To by mohlo stačít

A pak to všechno obrousíme

Kdo by poznal, že to kdy bylo opravováno? 🙂

Port Waikato

Člověk by si myslel, že už jsem to tu projezdil a prosurfoval křížem krážem. Tak prej ne. Dneska mě kámoši vytáhli na super spot – Port Waikato. To je na západním pobřeží, asi tak napůl cesty do Raglanu (kam jsem původně měl namířeno). Místečko parádní, izolovaný, překvapivě málo lidí, Tasman pumpujme jak blázen a offshore vytváří tradiční čepice na vrcholcích vln. Hurá do gum a do vln. Jenže ouha… svět není černobílý, nýbrž barevně zašmodrchaný. I přes teoreticky ideální podmínky se všechny vlny rychle uzavíraly a navíc byly trošku silnější, než se ze břehu zdálo. Párkrát jsem si užil pračku, zamakal jsem si jak magor (proti 2.5m vlnám se fakt bomba pádluje) a nechytil jsem zhola nic. Zaveleli jsme na ústup a svolali poradu v místním fish’n’chips.

Když jsme si řádně nacpali nácky, línější část z nás se vrátila zpátky na beach break s vidinou, že s přílivem to bude vypadat úplně jinak. Já s Philem jsme se vydali omrknout asi 1km vzdálený reef break (pozor, neplést s reef steak, neboli beef steak se seafood oblohou, pozn. průvodce přímořskou kuchyní). Reef fungoval vcelku obstojně, akorát jsem musel Phila ukecat, že reef je v podstatě bezpečnější než ta pláž… což je za určitých podmínek i pravda, když neskočíte do vody po hlavě, zádech, nohama, rukama, bokem nebo břichem napřed a nebo když se nenecháte semlít vlnou. Kupodivu mi to zbaštil i s navijákem. 🙂

Reef byla totální pohodička. Žádný zápasení proti vlnám, prostě to vezmete kolem. Jedno ideální místo pro chytání vln, totálně lehce čitelný. Navíc jsme měli break jen pro sebe! Takže jsem si vždycky počkal na tu největší vlnu a vcelku slušně se povozil. Jo! Napravil jsem si surfařskou reputaci, po tom včerejším a dopoledním fiasku. 🙂 Jediný takový nepříjemný bylo, že na takeoffu (místě, kde se chytaj vlny), a asi ne jenom tam, byly schovaný šutry asi tak 30cm pod hladinou a v kalný vodě nebyly vůbec vidět. Takže vždycky když přišla vlna a nasála vodu, tak to vylezlo a to pak byl teprv adrenalinek 🙂 No jak řikám, bezpečnost na prvním místě, že.

Bohužel, pořádný surfování na reefu se neobejde bez zranění a tak to zase odnesla rybka. Ještě jsem jí celou neprohlíd, tak doufám, že je to jenom ta ploutvička. Do nemocnice jí ale nepovezu, holt jí to zalátám sám a budu doufat, že to nemá vliv na funkci. Na to moje surfování, že… 😀

Na reefu jsme se trošku zasekli, takže ostatním se nechtělo na nás čekat. Vtip byl v tom, že klíčky od jejich auta byly v mojí káře. O to větší bylo překvapení, když jsme přišli na parkoviště a jejich auto tam už prostě nebylo. A tak jsem se dozvěděl, jak jednoduchý je vloupat se do Subaru. Ty bezrámový okna jsou sice cool, ale začínám uvažovat, jestli má vůbec cenu to auto zamykat.

Loučím se s Vámi a jdu lepit ploutvičku, aby přežila zítřejší surf. Tyhle vlny tu věčně nebudou 😀

Port Waikato

Port Waikato – beach

Port Waikato – beach

Reef z dálky

Reef zblízka

Reef do kalendáře

Ten písek je drť z korýšů!

Reef ze strany

Reef ze strany

A následky

Jak mě vyšplouchla Piha

To jsem takhle machroval v robotě, že v pátek budu děsně „nemocnej“ a že si beru sick day předem. Modří už vědí proč. Piha hlásila 4m swell a offshore! No nakonec jsem se zachoval zodpovědně, odhákoval šichtu a vydal se na Pihu pěkně po práci, jako slušnej člověk. Swell slábnul, což jsem tak trochu chtěl, protože 4m baráky na breaku jako je Piha neni zrovna pro mě.

Na north Piha nebyl ani jeden surfař, samozřejmě proto, že nebylo co jezdit. Jenom takovej zvlněnej chaos. Na south Piha to ovšem vypadalo úplně jinak. Tady to vždycky nejvíc klame, z dálky to vypadá jako vlny normální velikosti, ale když se tam člověk plácá, je to jiný kafe. Tak jsem zase naletěl, skočil na rip a nechal se odvézt. Párkrát jsem se tam pokusil něco chytit, ale znáte tu situaci… vlna už je skoro vaše, mrknete dolů a tam 3m propast… a všechno je tak rychlý… no prostě sem nějak vyměk, nebo už stárnu nebo co. Možná se tomu říká respekt. Možná zkušenost. Přecijenom už mě tam moře párkrát slušne vycvičilo. No a pak přišel gigantickej set, smetlo mě to, znova, a třetí vlna mi dokonce utrhla prkno z nohy. Takovou sílu to dneska mělo. Tohle byl vcelku adrenalin. Surfař bez prkna je jako potápěč bez bomby nebo parašutista bez padáku. Už sem viděl, jak mi prkno skončí na skále a já zápasím s živlem v nerovném boji o kyslík. Zamakal jsem tak, že by mi nestačil ani Michael Phelps a prkno jsem dohnal. Měl jsem fakt kliku, že zrovna skončil set vln, jinak bych asi neměl moc šanci. No všechno dobře dopadlo. Když jsem to vydejchal, tréninkově jsem se pokusil chytit menší vlnku, ale to už byla spíš taková labutí píseň. Dostal jsem se na místo odkud se nedá pádlovat zpátky a upřímně, ani se mi tam nějak extra nechtělo 🙂 Vykepán, znaven, pokořen a s menší řeznou rankou na noze jsem se nechal vyplivnout na pláž a tím byl zakončen půlhodinový adrenalinový trénink.

Odveta zítra v Raglanu!

 

Hele vole, kde mám káru?

Tímto filmovým názvem by se dal vyjádřit včerejší den, kdy jsem po dlouhosáhlých peripetiích a několika neúspěšných pokusech být ukecán na ceně konečně střelil naší starou káru. Měl bych za to být vyhlášen obchodníkem roku, protože střelit káru s nefunkční klimatizací a jenom jedním funkčním okénkem, aniž bych dal slevu… dobře já! 🙂 Koupily si jí dvě pipky z USA a hned jí daly jméno Sally, takže je evidentně v dobrých rukách. Na jednu stranu jsem rád, že mám o starost míň, ale na druhou stranu… ty vzpomínky! Nejdřív jsem si to neuvědomil, ale když mi Julia v rachotě řekla, že už se ze mě postupně stává skoro normální člověk, zmocnil se mě zvláštní pocit probouzejícího se rebelství, které jsem poslední měsíce evidentně trochu utlačoval. To sem zvědavej, co bude, až se zase ucho utrhne 🙂

No nic. A proč že to v pátek v podvečer píšu hlody místo toho abych byl v hospodě? Měl jsem jet na víkend do Taranaki, konečně, moje vysněná suft highway a nějaký to lezení, ale kvůli počasí to kámoši zrušili 😦 Ach jo, taková škoda, sem se tak těšil!

No nic, jdu do hospody 😀

Naše kára plná vzpomínek!