T.C. & Cardy

Pátek, poledne, venku pálí slunce a já se trápím v kanceláři. A bolí mě v krku. A to tak, že mě to po letech dohnalo až k doktorovi. To nevypadá na kvalitní víkend, který jsem měl v plánu. 😦 Evidentně se mi rozjíždí alergie na práci v plném rozsahu. Vyfásnul jsem antibiotika a ve stylu rčení o líné hubě jsem se paní doktorky nenápadně zeptal, jestli je jako ok když si půjdu zalyžovat. Nek minit… startuju Betty a svištíme na lyžovačku směr Wanaka :D. Měl jsem tam domluvenýho spicha s pár lidma a vágní informaci že budu mít i kde přespat jsem pojistil dostatkem termoprádla a dekou navíc. Přecijenom noci jsou zde chladné…

Hned večer jsme navštívili místní bar, kde normálně sněžilo. Fakt, nekecám, v hospodě padal umělý sníh. Zřejmě tím chtěli kompenzovat nedostatek prašanu na kopci. Díky antibiotikům jsem docela ušetřil, akorát mi v krvi doteď koluje pár promile jablečného džusu. Co se týče noclehu tak barák zcela naplnil má očekávání – totální party-house kde bydlí asi 8 lidí, ale nikdo přesně neví, kdo tam vlastně bydlí a kdo je tam jen „dočasný host“. První noc jsem strávil v obýváku a druhou jsem přežil v káře, kde mi nakonec byla paradoxně menší zima. Už se těším na letní víkendy, kdy budu Betty opět využívat naplno.

No a teď konečně k lyžování! Asi se ze mě pomalu stává lyžař. Je to děs, takhle konvertovat, ale fakt si to docela užívám. V sobou jsme se po zpomaleném ránu vykopali na T.C., neboli Treble Cone. Betty se vcelku zapotila, zřejmě nebyla konstruovaná k našplhání skoro 1000 vertikálních metrů po šotolině na jeden nádech. Energetické bilanci zřejmě nenapomáhal ani extra náklad v podobě pasažérů sedících i ležících vzadu na posteli. Z výfuku se valila hustá mračna černého dýmu a paní v těsném závěsu nebyla zrovna nejšťastnější. Na vrcholu si neodpustila impertinentní poznámky směrované na chudinku Betty, holt ne každý umí ocenit heroický výkon legendární káry. Jinak sníh super, vymetená obloha a ty panorámata! No co vám budu vyprávět… Docela mě T.C. Překvapil i rozlohou – samozřejmě nesrovnávám s Rakouskem, ale rozhodně jsme se nenudili po celý den.

V neděli jsme v tradičním oblaku černého dýmu zamířili do Cardrona – středisku, kterému místní přezdívají „Flat White“, což asi budu muset trochu vysvětlit takže… Flat White je typická kiwácká káva a Cardrona údajně nemá dostatek prudkých sjezdovek, tak proto. Přišlo mi to docela vtipný, ale jsou to kecy, i tady jsme našli pár slušnejch rychlosjezdíků. Sníh opět super, výhled na Queenstown jen chvílemi přerušovaly mraky a celkový pocit? Maximálně pozitivní. Líbí se mi lyžovačky tady na jihu. Za oba dny jsme nezažili něco jako frontu na lanovku. A jsem rád, že jsem zase prozkoumal něco nového. A kam příště? Naštěstí je pořád z čeho vybírat. 😉

Kulturní okénko z hor

V sobotu jsem viděl a hlavně slyšel naprosto nejbizarnější vystoupení vůbec. Si takhle normálně kalíme v Blue Pub v Methven (vesnička pod Mt. Hutt), bědujíce nad kvalitou sněhu, když v tom kámoš vybalí šokující odhalení – že prý tu kapelu, která produkuje kvalitní rock, tvoří děti. Nejdřív jsme si mysleli, že si z nás prostě utahuje, pak přišla teorie liliputů a když jsme to omrkli zblízka, odřeli jsme si brady o podlahu jak nám všem spadla čelist. Punkovej bubeník s technikou Hetfielda, blonďatej frontman střídal cool pózičky za dunění basáka ala Smashing Pumpkins, kterej vypadal jak když se vznáší někde v paralelním světě. Akorát že jim všem bylo dvanáct. Docela to i stálo za fotku, jenže bídným světelným podmínkám nenahrával ani fakt, že můj foťák se válel na pokoji v Brown Pub, kde jsem bydlel (m.j. asi nejhlučnější ubytování na světě). Když dětem došly síly, vystřídaly je další děti se stejně kvalitním vystoupením zakončeným „Sweet Child Of Mine“. Karty se zamíchaly a nastoupila neméně bizarní dospělácká blues/rock kapela se saxofonistou reprezentujícím zřejmě místní homelesáckou komunitu. Image je evidentně půlka úspěchu a tak i tohle byl vcelku slušenej gig. Dobrej výkon, na horskou vesničk o 1300 obyvatelích. V dnešní mladé generaci se evidentně skrývá obrovský potenciál, až to člověka nutí se zamyslet… japato že z nich nakonec stejnak vyrostou nevděčný parchanti? 😀 Haha 😀 Jako třeba já. 😀

Následující den jsme se dokopali kulturní zážitky vypotit na kole za rytmu 180 tepů/min a hlubokého dýchání. Asi se tam budu muset vydat někdy v létě za sucha, možná nebudu mít problém se zaseknutým zadním kolem v rámu z důvodu obalení tunou bahna :-).

Víkend v obrazech

Pár ilustračních z blízkého okolí 😉

Skákání v písečných dunách mě nepřestane bavit

Star-jump

Řítí se na nás! Sandfly Bay.

A proto se mi nechce surfovat v Sandfly Bay.

Moje přísná dieta. Jak na tohle otevřu hubu?

Další zimní sezóna úspěšně zahájena

I přesto že je vcelku kosa člověku pořád tak nějak nepřijde, že by měl jet na hory zahájit zimní sezónu. Sjezdovky už jsou v provozu možná tři týdny a já jsem se tam pořád ještě nedokopal. Možná je to bydlením u moře, možná tím, že místní zima připomíná spíše evropský podzim, nevím. Ať je to jak chce, rozhodl jsem se to změnit :-). Jako první jsem se rozhodl projet Mt. Hutt, protože to je kousek od Christchurch a já jsem tam zrovna náhodičkou měl cestu na víkend.

Není to zrovna nejblíž, cesta zabrala dobrých pět hodin a to jsme s Betty objevovali nové hranice fyzikálních zákonů. Celou dobu mi přišlo, že mi něco překáží pod pedálem, ale ukázalo se, že to byla jen podlaha. 🙂 Koncert vyladěného dieslového agregátu mi zní v uších ještě teď. 🙂

Po zkušenostech z loňské sezóny jsem pro jistotu zvolil lyže oproti snowboardu a nelituji. Sníh parádní, teplota pod nulou po celý den a sluníčko se usmívalo z vymetené oblohy. Mt. Hutt je o něco komornější v porovnání s Mt. Ruapehu, sjezdovky jsou kratší, ale přijde mi tu lepší sníh a rozhodně méně lidí. Všichni mě varovali, že zrovna začaly prázdniny a bude tam přecpáno. Kecy, nečekal jsem nikdy víc než dvě, tři minuty a to bylo ve špičce. Dokonce jsme vyfásli oběd zadara, protože na nás zapomněli, a když jsem se připomněl, tak nám s jídlem přinesli i dolary zpátky. Tomu říkám servis :-). Zimní sezóna úspěšně zahájena.

V Christchurch částečně otevřeli centrum města. Většina je stále oplocena, ale alespoň se veřejnost může po roce a půl podívat na následky zemětřesení. To je samozřejmě patrné v Christchurch na každém kroku, ale centrum bylo zasaženo nejvíc. Upřímně, valil jsem kukadla. V podstatě všechny budovy stále čekají na demolici, která se zjevně protáhne na hodně dlouhou dobu. Na každém rohu visí letáky na záchranu katedrály, což je mimochodem i časté téma ve zprávách či novinách. Lidi, co blbnete? Vždyť z toho baráku půlka zmizela a druhá je na spadnutí! Co na tomhle asi chcete zachraňovat? Je to smutný, ale přijde mi, že jediný rozumný řešení je pořádná dávka dynamitu a začít znovu na zelené louce. To se bohužel nestane a tak si musíme počkat ještě dobrých pár let než se město vůbec začne z katastrofy zotavovat… jestli vůbec.

Všichni v Christchurch měli děsný kecy, že v Dunedin by bydlet nemohli, že je tu prý moc velká kosa. To mě docela pobavilo, protože jsem celý víkend v Christchurch mrznul. Kiwáci mají totiž takový skvělý zvyk – postaví si barák z papíru, izolace jim nic neříká, utěsnit si okna je ani nenapadne a pak se diví, že to stojí majlant vytopit. A tak to vyřeší tak, že prostě netopí. Taková kosa, že by nepřežili, tu zase není. Tak to jsem se docela nasmál, protože i v chladném Dunedin mám doma pořád tepleji než všichni v Christchurch. Když jsem v neděli fičel domů a překonal poslední kopec před Dunedin, přivítala mě mrazíkovská bílá pohádka. Stoupání k domovu na bílé kluzké silnici byl docela zážitek, už jsem si myslel, že to prostě nevyjedu, ale o pár efektních smyků později už jsem byl doma v teple. Topení běželo celý víkend a tak mě přivítalo tropických 11°C. No, možná měli pravdu, možná tu fakt je větší kosa :-).

Abych ještě dobarvil kvalitu místních staveb a šetření za topení… v pondělí ráno jsme v práci neměli vodu, protože přes noc zamrzly trubky. Haha, tak to mě fakt pobavilo! Klasika. A řešení? Po kiwácku – stačí počkat pár hodin, ono vysvitne sluníčko a do oběda už voda zase teče. Sice u toho nějaká ta trubka občas praskne, ale koho to trápí. Nakonec jsem venku viděl pravou příčinu problému – trubka s vodoměrem vede normálně venku nad chodníkem bez jakékoliv ochrany před mrazem! Instalatéřina po kiwácku – garantováno do 0°C. 🙂 Myslím, že to nezamrzlo naposledy.