The Ravages Of Time

Učinil jsem přítrž nepovedeným (nedokončeným) lezeckým projektům. Konečně si můžu „odškrtnout“ The Ravages of Time – 240m dlouhou devítidélkovou grade 20 cestu na Chinaman’s Bluff. Ou jé! 🙂

Skoro nahoře

Začalo to vcelku nevinně. Ani ne před dvěma týdny jsem v Room 14 (=bouldering) potkal týpka jménem Jess. Vypadal v pohodě, tak jsem ho vytáhnul na místní skalky. Lezli jsme na Long Beach a Mihiwaka a Jess ve mně budil pocit, že ví co dělá. Pocit, že váš jistič netropí kraviny a nedělá zbytečné chyby je samozřejmě při lezení k nezaplacení, v případě větších projektů naprosto nezbytný. Když jsme zakončili den nad pivkem, někdo nadhodil super nápad – „Hej klucka, myslim že byste měli vylézt Ravages“. Co na to říct? Následoval nekonečný týden sledování předpovědi počasí zakončený cestou do Queenstown a dál. Před spaním jsme strávili dvě hodiny přípravou racku – sada vklíněnců, hexů a dvě sady friendů, hromada karabin, expresek a smyc. Suma sumárum 4kg železa. Táhli jsme druhé lano „pro jistotu“ – teď už vím, že bez něj bysme na tý skále viseli ještě teď ;). Extra oblečení, čelovky, lékarna, 4 litry vody, oběd a sváča – zkrátka výprava jak se sluší a patří.

Den „D“ začal brzy, v 6:00. Byla ještě tma, zima a mlhavo. Prohnal jsem Betty po jedné z jejích oblíbených offroad cest zpestřené několika brody – myslím, že už musí být zvyklá :-), následovala lehčí procházka a v po deváté ráno už jsme s menším zpožděním začali lézt. Ztratili jsme se hned na druhé délce, takže chudák Jess skončil na o pár tříd těžší cestě, ale popral se s tím bravurně a nakonec jsme se i našli. O 8 hodin později jsme vítězně stáli na vrcholu. Pocit naprosté euforie se nedá popsat. Po celém dnu lopotění stojíme na vrcholu čtvrtkilometrové stěny a kocháme se výhledy na Jižní Alpy a Dart Valley. Bohužel tím to nekončí, protože nás čekala cesta dolů – dvě hodiny slaňování zpestřené zaseknutým a zamotaným lanem téměř po každém slanění, v neustálém stresu kdy se lano zamotá úplně a my se dál nedostanem. Po celém dnu plného soustředění i mozek trošku povolí a my se přistihli zápasit i s běžnou rutinou jako vázání uzlů apod. Na posledním štandu už jsme paranoidně kontrolovali všechno třikrát a oba jsme toho měli fakt dost. Oddychli jsme si, když jsme stáli pevně nohama na zemi. Následovala cesta zpátky, rychlá večeře a najednou byla půlnoc. Dlouhý, těžký den, strávený na 100%. A stálo to za to.

A je to!

Parta hic jde lézt

Ohlédnutí z třetí délky

příprava na krok kroků – ale to pozadí!

Jištění tu bylo tutovka

a šup pěstičky do spárky

Další ukázkově založený friend

Stoupáme výš a výš

I na hexy došlo

Nic pro slabší povahy 🙂

Pohodička na štandu

Na tohle jsme museli koukat celý den

„hanging belay“ na šesté délce

pohodlný štandík na sedmé

Ještě toho máme docela dost

Docela vejšulda

Jess táhne poslední pitch

Skoro nahoře

Pohled na druhou stranu

Tady tady, poslední chyt!

Co dřív?

Poslední dobou mám nějak napilno. Víc surfuju a víc lezu, zkrátka snažím se vyždímat z léta co se dá, protože dny už se pomalu zkracují a to znamená že léto se blíží ke zdárnému konci. Kámoš mě vytáhnul brzo ráno před robotou na Taieri Mouth – známý to „sharky spot“, docela makačka to byla, ale naštěstí jsem žádnýho žraločka nezmerčil. Což teda neznamená, že žraločci nezmerčili nás :-). V lezení se čím dál tím víc vyžívám v „trad“ – po vlastním jištění. Včera jsem dokonce zdolal svojí první čistě trad vícedélku – z mého štandu tvořeného třemi vklíněnci a jedním hexem by se asi dal pověsit náklaďák :-). Tenhle styl lezení, ačkoliv se většinou jedná o lehké cesty, má naprosto euforizující účinek. Když se vyhoupnete v převisu do problematického kroku a poslední kousek hliníku je možná dobře zaseklý ve spáře pár metrů pod vámi, to prostě dodá adrenalin. V místní lezecké komunitě už mě začínají uznávat za „bold“ lezce a většinou to jsem já, kdo vyčistí nedokončený problém ostatních lezců. Oprava, vždycky jsem to já :-). No tak to mě vcelku těší a dodává mi to trošku motivace do budoucnosti. Taky jsem teď trošku víc jezdil na kole, ale to hlavně protože Betty se zase rozhodla trošku ztenčit moje úspory. Z těsnění pod hlavou se vyklubala prasklá hlava a pak už to šlo stylem „na co sáhnem, to se musí vyměnit“, takže z toho nakonec byl týden bez auta zakončený tučným účtem. Naštěstí se to vešlo pod 4 tisíce, bylo to přesně $3998.20. Tak teď přemýšlím, co udělám s tím zbylým $1.80. Asi to utratím za los a budu doufat, že vyhraju ty 4 tácy zpátky. Co naplat, s autama je prostě vždycky sranda.

Adrenalinu zdar!

PS: Foťák už tradičně nechávám doma, milovníky komixů tedy opět nepotěším. 😛