Velikonoce jsou tady lepší než u vás. Ne, že by tu snad měli lepší zvyky a obyčeje, ale v pátek je, stejně jako pondělí, státní svátek. A to se počítá. 🙂 Takže to bysme měli čtyřdenní víkend, který v žádném případě neprosedím na gauči. Jenže to si řekli všichni a někam vysmahli – jižní ostrov, Austrálie, atd. A nebo se prostě chtěli flákat. Pomalu jsem začal zvažovat alternativní plány typu „sbalit prkno a prostě vyjet na surf highway“, až se to nakonec, jak už to bývá zvykem, ve čtvrtek v poledne, samo vyřešilo. A stálo to za to. Takže… pamatujete si Táňu? Já jo. 😉 A taky si pamatuju, že byla blázen do lezení. Takže v ten čtvrtek to začalo „Héj, co kdybych přijela dneska, teďka, do Aucklandu?“, pokračovalo to večerní zahřívací lezbou na stěně a s východem slunce už si to šinem směr Wharepapa South. To je vám taková zvláštní oblast… Znáte to když jedete do Krkonoš na hory? Jedete, jedete, najednou se objeví sníh ve škarpě u silnice, pak lehká shěhová pokrývka a po chvíli je najednou všude bílo (když máte štěstí). Tak tady je to podobně. Jedete, jedete, kolem farmy, ovce, a tak, a najednou začnou ze země vykukovat šutry a pak větší šutry a najednou všude kam se podíváte se tyčí skály. Horolezecký ráj severního ostrova. Uprostřed neobydlené oblasti se nalézá důležitý bod – Bryce’s. To je café, climbing shop a informace v jednom. A tady jsme měli sraz s ostatními: Alice, Phan, Craig, Mel, Jesse… a Táňa a já. Popili jsme kafčo, koupili něco do sbírky železa, probrali situaci s Brycem a vyrazili na Bayly Road. Já jsem ten den měl nějak vygumováno (asi to ranní vstávání), takže vtipem dne se stala variace na téma „hele, kde je tohle a tohle? Jo u Martina v autě…“. No nic. Polezeníčko parádní, počásko krása, babí léto. Lezení venku je prostě bomba. Člověk je z toho tak vyřízenej, ale tak příjemně…
Odpoledne flákači odjeli domů a borci zůstali – my dva, Mel a Jesse. Zahrada místní školy přes víkendy funguje kemp pro horolezce a tam jsme taky rozvinuli stan… stan, který byl použit jednou před rokem a hned poté zabalen mokrý jak potapěčův sen… kupodivu nebyl sežrán plísní! Kvalita z Warehousu prostě 🙂
Jak probíhá ráno v horolezeckém kempu? Slackline, to je přeci jasný. 🙂 Slacklinou naladěni a po konzultaci s Brycem jsme se jali vylézt Sheridan Hills. Nevím, jak víc už se rozplývat nad krásou horolezení. Nejhustější cestu jsem vylezl 21, což je podle převodní tabulky VII+ UIAA. Převisy venku jsou nátěr. Na stěně lezu stropy, ale jakmile se opravdová skála trošku zakloní, jde do tuhýho. Uspokojeni lezeckými výkony a dalším krásným dnem jsme se rozloučili s Melissou a Jessem a pokračovali ve své epické cestě… ještě máme před sebou dva dny! 🙂
Ráno jsme se probudili kousek od New Plymouth. Ano, začátek. Začátek highway 45. Pořád nic? Surf Highway? Už? 🙂 Joooo, Taranaki a její Surf Highway 45! A tentokrát už s vlnama! A tak si to tak smažíme po highway, odbočujeme na skoro každý break… nevím, jak popsat tu atmosféru, ale přesně takhle si představuji surf trip a hledání vln. A všude je to tak nádherný a nikde nikdo. Jenom vítr se trošku stočil, takže na většině pobřeží trošku kazil vlny. A tak jsme prostě dojeli až na jih – Opunake a tam už to padalo docela slušně. Zprvu to vypadalo jako mini vlnky, nuda, krátký pojezdy, ale jak jsem se dostával dál, původní představa se měnila v masakry hoodně nad hlavu. Něco takovýho jsem dlouho nejezdil, Uááááá… Většinou se vlny rychle zavíraly (tzn. klička nahoru, dolů a pryč z vlny, než mě to zavalí). Drsný to bylo dneska. Hlavou jsem dokonce vyhloubil další důlek do těla rybky. Jsem prostě tvrdohlavej, no 🙂 Kancelářský pacinky pomalu odmnítaly sloužit a navíc vynaložená námaha neodpovídala délce jízd, a tak jsem začal přemýšlet, že to pomalu zabalím. V tom týpek vedle mě chytil takovou parádní vlnu, která ho vezla asi 100m do řiti. „Takovou tak chytit, na rozloučenou…“, říkám si. A lup, další vlna z toho samého setu byla moje. Uááááá! Celá ta cesta, všechno to stálo za to jenom pro tuhle jednu vlnu! Nářez. Ideální tečka na závěr drsné surface a krásná vzpomínka na Taranaki. Z toho zase budu žít půl roku 🙂
Po kiwácku jsme zpucovali fish’n’chips v autě na vyhlídce a pak začalo chcát, s čímž jsme tak trochu počítali. Zajeli jsme k majáku na Cape Egmont a čekali na zvláštního hosta pro dnešní večer. Světla ve tmě protínají proudy deště, Mitsubishi Delica 4WD, parkuje vedle nás, … kdopak to asi je… Holka se na nás přijela podívat! Takové vzácné setkání a přímo na surf highway, to prostě člověk nenaplánuje kdyby se sebevíc snažil. Příjemné setkání po půl roce… Tyhle historky jednou prodám Hollywoodu a oni o tom natočej průměrnej slaďák.
Ráno jsme se opět jali prozkoumávat surf highway. Po okouknutí vln jsme dospěli k závěru, že je třeba počkat na příliv a tak jsme deštivé dopoledne strávili v bomba kavárně 45 degrees v Opunake. Pan majitel nás srdečně vítal a obsluhoval a povídal a když jsme skoro po třech hodinách opouštěli, děkoval a byl rád, „že potkal nějaký lidi“. Takhle to tu na vsi chodí. Jo a na záchodě jsem zahlíd váhu, tak jsem na ní ze zvědavosti skočil. 77.5kg. Ty kráso… sem tu za ten rok přibral 6kg! To jsem nečekal. Ale co, špeky nemám, musí to být svaly 🙂 a tak jsem do sebe s chutí nacpal vydatný brunch. Dost flákání, hurá do gumy. Zkusil jsem štěstí znovu v Opunake, ale trošku mě to vypeklo. Po nerovném souboji s ripem jsem dospěl k závěru, že ty close-outy za tuhle námahu nestojí. Jali jsme se opět prozkoumávat surf highway píď po píďi. Světoznámý spot Stent Road ve mě budil pocit, že se moře zlobí. Swell evidentně přes noc zesílil. Nejen že surfaři se v porovnání s lámající se vlnou jevili jako mravenci, ale celá hladina se tak zvláštně houpala a bouřila. Zátoka najednou vypadala, jako kdyby všechno bylo třikrát větší. Tohle Holka kategoricky odmítla a upřímně, já jsem se na to taky zrovna necítil. Na moři mě nepřestává fascinovat, jak jedno místo vypadá mírně když je klid a svítí sluníčko a změní se v peklo když se zatáhne, zafouká, zaprší a rozvlní. Jeli jsme dál. Back Beach u New Plymouth vykazovala nadměrnou velikost vln a Fitzroy Beach měla barvu kanálu, vlny fakt trapný a na nich hromada surfařů. Tak to jsme taky zavrhli. Den se pomalu krátil a JAFA začal přemýšlet o cestě domů. Poslední zastávka – Waitara Bar, rozlučka a hurá směr Auckland. I přes dnešní surf fiasko bych to zhodnotil jako vydařený víkend 🙂
Cestou domů po chvíli jen tak mrknu na moře a se slovy „holy shit“ smykem sjíždím na odpočívadlo. Tam dole se láme gigantická vlna s naprosto dokonalým tvarem. Po konzultaci s GPS a surfařským průvodcem docházím k závěru, že jsem právě objevil nepopsaný surf break. Kdyby nebylo 10 minut do tmy, snad bych to tam šel i sjet. Příště.
Na závěr připojuji chválu japonského designu elektroinženýrů z dílny Subaru – když vám praskne žárovka v zadním brzdovém světle, auto získá několik nových nečekaných vlastností: 1. zbylá brzdová světla svítí pořád – i když nebrzdíte. 2. Sešlápnutím brzdy se rozsvěcí přední obrysová světla. a interiér. 3. Tempomat je vyřazen z provozu. K výměně žárovky musíte odmontovat celé světlo a rozebrat ho na kousky, což u benzínky fakt nedáte. Takže jsem s tímhle světelným tuningem musel jet 900km a dneska s tím automechanik strávil hodinu. Tím je zodpovězena otázka, proč policajti nejezdí v Subaru – tradiční otázka „kolik policajtů je potřeba na výměnu žárovky?“ by získala další rozměr. 🙂
Kiwák Yunda 