Diagnóza potvrzena: alegrie na práci

Posledních pár dní jsem strávil na misi v Aucklandu – vyzvednout si pár věcí, které jsem si uschoval u Alice. Jednalo se zejména o košile a další „civilní“ oblečení. Přišlo mi to jako dobrá výmluva zaletět navštívit kámoše v Aucklandu a třeba něco podniknout – například zalézt si v „The Quarry“, bývalém lomu. Všechno to parádně vyšlo a v neděli jsem letěl domů, připravit se na první den v nové robotě. Myslel jsem si, že jsem se smířil s osudem, že prostě chvíli budu zase pracovat jako normální člověk, ale vypadá to, že moje podvědomí je silnější. Zkrátka a dobře, zmocnila se mě rýmička a tak jsem dneska ráno jenom zavolal, že nepřijdu. Slušný, první den… 🙂 Nevěřím, že se jedná o náhodnou rýmičku, neb mě rýmička neskolila už nějakou dobu a to jsem vyváděl ledacos za mnohem horšího počasí. Usoudil jsem, že to je prostě alergická reakce. Alergie na práci. Zabírá na to Zyrtec? 😀

St. Clair – ledový ráj

Užívám si nový bydlení. Užívám si velkou pohodlnou postel. Užívám si teplo. Žeru ten výhled. Když kuchtím jídlo, koukám na vlny. Když myju nádobí, koukám na vlny. Ráno ani nemusím vstát z postele – stačí zvednout hlavu a hned vím, jestli má cenu spěchat na pláž. A dneska to třeba zrovna cenu mělo. 🙂 Voda je ledová, dokonce už jsem musel nasadit i kapucku a rukavice. Špatně se v tom pádluje, ale pořád lepší než mít omrzliny. Jedinou částí těla, kterou nemám pokrytou gumou, zbývá xicht. Trošku omrzá, ale dá se to. Naprosto nejlepší vychytávka ale je, že se nemusím převlíkat v tý kose – v klidu si zalezu doma pod sprchu a tam ze sebe teprve sundám neoprén. Co víc si přát? Akorát jsem zvědavej na zimu, jestli budu muset surfovat se sekyrou a prosekávat si před sebou led. 🙂

Zvláštní je, že se mi vůbec nechce jezdit nikam dál. Možná proto že St. Clair je pro mě pořád ještě novinka. Možná už jsem to s tím cestovánim fakt přehnal. Mám pocit, že mi nastává klidnější období, přecijenom už jsem si neodpočinul přes dva roky. A cítím únavu. Tohle je přesně to, co jsem asi potřeboval. Ještě uvidíme jestli se zhroutím z pracovního nasazení. 🙂 Sice ještě nezačala zima, ale já už se docela těším na léto – až budu moc surfovat před prací nebo po práci za trochu vyšších teplot. I když vlastně zima by taky nemusela být špatná, alespoň okusím kvalitu sněhu Jižních Alp. Jojo, těžký to život…

A spadla klec

Výhled z obýváku stojí za prd, měl bych se přestěhovat! 😀

Tak mě uhnali. S černým svědomím jsem nasliboval hory i s horákama, oni to zbaštili a nabídli mi job. A já na to kývnul. Vím, pošlapal jsem tím všechno, v co jsem kdy věřil a totálně popřel svůj žebříček hodnot, coby profesionální flákač. 🙂 Ale já už teď tuším, že to je asi můj poslední job. Jediný důvod, proč jsem to vzal je ten, že ta práce je v Dunedin a já tu pořád ještě mám velké plány. Velké plány ale potřebují svůj čas a mě by mezi tím mohly dojít finance. Byla by hloupost všechno připravit a pak nemít do začátku ani floka. Tak to jen tak abych to všechno uvedl na pravou míru. V hloubi srdce to stále bije flákačstvím. 🙂

Vypozoroval jsem, že všichni pracující „normálové“ bydlí v takových těch zvláštních vyhřivaných prostorách, typicky uprostřed čtyř stěn tvořených nejčastěji cihlami, či dřevem, a celé je to uzavřené střechou. A tak aby moje krytí bylo dokonalé, musel jsem si také najít „normální“ bydlení. Jinak by mě mohli prokouknout. Ještě mám v paměti jak dlouho jsem hledal byt v Aucklandu a tak jsem si dal týden abych našel něco, co by mi vyhovovalo. Dneska jsem omrknul dva bytečky v St. Clair a hned ten druhý naprosto splňoval všechny moje požadavky. Zejména výhled na vlny byla klíčová fíčura. Tak tohle bylo snad ještě jednodušší než najít si práci! 😀 Úplně to tu žeru, šumění moře přebíjí i depresi z pracovního nasazení. Nemůžu se dočkat, až každé ráno vstanu a mrknu z okna na vlny, jestli má cenu vyběhnout na předpracovní surfaci nebo ne.

Nejsrandovnější bylo „stěhování“. Jak jsem pět měsíců žil v autě, nějak se mi nechtělo vynášet všechny ty věci, protože všechno se mi přeci může hodit i v autě, ne? Tak jsem přinesl nejdřív laptop. Pak nabíječku na laptop, která za tu dobu přirostla k místu pod sedačkou. Co dál? Asi po hodině jsem zašel pro surfy. Pak mě napadlo, že bych s klidem mohl přestěhovat i kolo. Po další hodině šlo jídlo. Vůbec se mi do zbytku nechtělo. Nakonec se strhla lavina a já si přenesl oblečení a boty. Nějak se vnitřně nemůžu smířit s tím, že už v tom červeném domku na čtyřech kolech nebydlím, i když už se na normální postel a teplo docela dost těším. Psychicky jsem to neunesl a část věcí mám pořád ještě v autě – věci na lezení, slackline, atd. Beztak bych to zase někdy do toho auta nesl zpátky, ne? 🙂

No a teď si musím vymyslet zábavu na následující týden. Kupodivu se mi nechce nikam na výlet, asi proto, že bych musel zase všechno nosit zpátky do auta! 🙂

Kuchyňka

Ložnice a růžovoučká kouplena

Obývák

Výhled z obýváku stojí za prd, měl bych se přestěhovat! 😀

Výhled z terasy

Flákačova filozofická chvilka

Dokodrcal jsem se zpátky do Dunedin, abych zjistil detaily ohledně toho projektu na lezeckou stěnu. Všechno je zase úplně jinak a naruby. Sešel jsem se s týpkem, jakýmsi Andym, který vypracoval projekt na lezeckou stěnu za dva a půl mega doláčů. Jak už jsem zmínil minule, město se podílí na financování a v tom je právě jádro pudla, aneb důvod, proč se projekt zřejmě neuskuteční. Že bych byl zpátky ve hře? Možná. Andy se živil startováním firem a teď už je v důchodu. Tenhle projekt vypracoval jenom proto, že sám leze. Předložil mi veškerou dokumentaci včetně kalkulací s tím, že když to převezmu, tak mi pomůže, protože se stejnak nudí. Zaujalo mě tam pár čísel, což Andy komentoval slovy: „Jo, dá se na tom slušně zbohatnout hodně rychle.“ Původní projekt zahrnoval postavení haly, kdybych našel vyhovující prostory, náklady by se smrskly na „únosných“ $800k, což by se mělo kompletně vrátit do tří let. No, nádhera, jenže je v tom háček. Ten háček je, že město nemá ani floka, takže s jejich podporou počítat nemůžu a tím pádem mě vyfáknou i banky. Vím o hodně lidech, kteří by byli ochotni investovat, jenže poslední co chci je mít za zády dvacet investorů připomínajícíh že by chtěli vidět jejich podíl a co bych z toho nakonec měl já? Maximálně tak vředy. Mám zase o čem přemýšlet. Kde vzít, sakra, mega koláčů?

Přemýšlení mi dalo docela zabrat. Celý týden jsem strávil na pláži St. Kilda a nedělal nic. Vlny nic moc, počasí na draka a plná hlava otázek. Přečetl jsem pětset stránek z mojí rozečtený knihy, jejímž obsahem by se dala vytapetovat Sahara, ale jinak jsem to fakt proflákal. V jedné slabé chvilce jsem dokonce omrknul aktuální nabídky práce. Nek minit… posílám životopis. Cože?!! Když jsem kliknul na „Send“, zmocnil se mě zvláštní pocit úzkosti… co jsem to proboha udělal? Proč? Prachů mám jako šlupek, auto z Tuzexu, pracovat přeci nepotřebuju a přesto jsem jim poslal CV! Dodneška nechápu co mě to popadlo. Musel jsem tomu utéct. Musel jsem se vytrhnout ze začarovaného kruhu a tak jsem vypadnul na výlet na sever. Jenže jsem neutekl daleko, zastihli mě ještě na cestě a pozvali na pohovor. A to jsem si myslel, že na utíkání před zodpovědností musím být expert numero uno. Evidentně je stále co zlepšovat a i mistr tesař se někdy utne a tak jsem na to kývnul. Zajel jsem si alespoň zasurfovat do Hickory Bay a prohnat Betty přes kopečky na Banks Peninsula. To mě přivedlo na jiné myšlenky, jenže ne na dlouho, protože mě čekal ten pohovor. Zalovil jsem ve skříni a s překvapením vytáhnul sexy košili a černý slušňácký kalhoty. Přejel jsem to žehličkou, vypucoval boty vlhčeným ubrouskem na dětskou prdelku a vyrazil do boje. Můj „no big deal“ přístup evidentně zapůsobil a mají o mě zájem. Jenže to má dva háčky… prachy jsou stále v jednání, ale nastínili, že rozhodně nedostanu o co jsem si řekl. To se ještě uvidí, haha. 😀 Za míň totiž ani nevstanu z postele… a to je ten druhý háček – maká se u nich od osmi. Když viděli můj radostný výraz, rychle to napravili, že půl devátá je taky ok. Chvíli jsem hledal správný výraz pro „z bláta do louže“, abych je ujistil, že to asi fakt neklapne. I přesto se chtějí bavit dál.

Nacházel jsem se na pokraji fyzického vyčerpání, poněvadž pohovor byl v 9, což pro mě znamenalo vstávat abnormálně brzo. Zajel jsem to dospat na mojí oblíbenou pláž a přemýšlel jsem. Poslední dobou vůbec nějak často přemýšlím, mozek si evidentně říká o trénink. Pozoroval jsem okolí, pracující se sjížděli na pláž na polední pauzu poobědvat fish’n’chips nebo hnus flus z KFC. A všichni tihle pracují určitě od osmi, ale možná ještě dřív. Pět dní v týdnu, minimálně. Celý život, bez přestávky. Jak to zvládají? V čem je ten fígl? Všichni bez keců (…?) zapadají do nastaveného systému… neboli „institutionalized“. Jak se podařilo tento zvrhlý systém nastolit? Jak se podařilo lidi přesvědčit, že mají tento systém akceptovat? Přidávají vládní instituce něco do vody kterou asi nepiju? 🙂 Šmiruji dál okolí a snažím se prohlédnout do duší těchto lidí. Vypadají spokojeně… tak akorát. Z nikoho ale nevyzařuje nadšení nebo štěstí. Vždycky mi to přišlo super, zajet poobědvat na pláž, ale dneska jsem nahlédl do hloubky. Lidi si sem jezdí „odfrknout“ po čtyřeh hodinách trápení a připravit se na zbývající čtyři hodiny tyranie. Nikdo si nepřijel „odpočinout, unaven po dobře vykonané práci“. Cítíte ten rozdíl? Já jo. Možná že nakonec nejsem jenom lemra líná a nemakačenka, možná je v tom vyšší smysl! 😀

Snažím se dál rozluštit nastolenou záhadu. Nepracoval jsem už skoro pět měsíců. Možná, že se jenom bojím že ztratím nezávislost a svobodu. Možná to jsou pocity indické nevěsty den před domluveným sňatkem. Kecy prdy beďary, třesky plesky, není to tak. 🙂 Já totiž chci něco dělat. Poslední čtyři měsíce byl totální odvaz. Nelituji, že jsem tenkrát všechno opustil a nikdy litovat nebudu. Na tyhle věci se prostě nezapomíná. Jenže se to, kupodivu, nedá dělat donekonečna. Nacestovali jsme s Betty čtrnáct tisíc kilometrů a byli jsme všude. Někde i dvakrát. Mám jet další kolo? Jak dlouho budu ještě na útěku? Nebo se usadit na jednom místě a nedělat nic? Ne ne, já chci něco dělat. Něco, užitečnýho. Něco, co bude vidět. Něco velkýho. Něco, na co se nezapomíná. Zkrátka něco, co má smysl. A očividně „chodit do rachoty na osmičku“ mi z tohoto pohledu smysl nedává. Ale možná tak získám víc času než se vrhnu na ty moje vzdušné zámky. 🙂

Jak se boří sny

Nějak se nám ochlazuje

Zevluji na mém oblíbeném spotu Campbell’s Bay, surfuji s delfíny a přemítám co dál. Voda je ledová a v noci mrzne, ale pořád lepší než sedět doma nebo dokonce v práci. Fuj. 🙂 Jsem na cestě do Dunedin, ale obávám se, že s křížkem po funuse. Nastal čas vyklopit můj ďábelský plán, který se, bohužel, nejspíš neuskuteční.

Když jsem se tuhle flákal v Dunedin a moc se mi tam líbilo, rozhodl jsem se tam zakotvit. Dokonce jsem i otevřel seek (server na hledání práce), ale nic mě tam do oka zrovna nepraštilo. Možná to bylo tím, že tam nabízí jen práci. 🙂 Než ale udělám zásadní chybu s usazením se na jednom místě, ještě jednu věc jsem chtěl omrknout – místní lezeckou stěnu. Chtěl jsem mít jistotu, že se nebudu za dlouhých zimních večerů nudit. A co jsem zjistil? Že tu žádná lezecká stěna není. Smůlička, řekla by si většina populace. Já jsem ale jako pan Wolf, řeším problémy. 🙂 Řeším problémy po svém. A tu se zrodil nápad převrátit nevýhodu v příležitost a postavit si v Dunedin vlastní lezeckou stěnu. „Je to blázen!“ určitě si teď říkáte, „snílek“ a bůhví co ještě. Trochu. Ale je to moje bláznovství, snílkovství a ochota riskovat, co mě dostalo tam, kde jsem (=nezaměstnaný houmlesák :D). A to samé mě přivedlo na tento skvělý nápad. Teď už potřebnuji jen milion dolarů. 🙂 Prokonzultoval jsem můj nápad s dalšími lidmi a potvrdilo se mi, že je to nápad brilantní. Během týdne jsem měl prvního investora a to jsem se ani moc nesnažil. Začal jsem se o věc trochu víc zajímat a dostal jsem se poměrně hluboko do komunity kolem tohoto businessu. Je až k nevíře, jak jsou tady lidi ochotní pomáhat. Například jsem se bavil s majiteli různých lezeckých stěn a oni mi s radostí vyklopí jejich business model a poradí na co si dát pozor a na co se zaměřit. Ochotně sdílí budgety a fígle které přináší peníze a poskytují kontakty na důležité lidi. Sami z toho nic nemají, přesto se mnou tráví čas. Přijde mi, že rozjet jakýkoliv business tady je přesně z těchto důvodů mnohem jednodušší než kdekoliv jinde. Nastal čas hledat kontraktory, někoho, kdo by tu stěnu pro mě postavil. Přeci si nebudu špinit ručičky, žejo. 🙂 Posledním krokem se mělo stát navázání spolupráce s městskou radou v Dunedin a v tom do hry vstoupila naprosto nová informace: někdo byl rychlejší. 😦 Není se čemu divit, jenom nechápu, že jsem to nezjistil dřív. Zkrátka existuje projekt na lezeckou stěnu v Dunedin, kde je vyřešeno financování, provozovna atd. Projekt sice ještě není schválený a nic se kolem toho neděje, ale vzhledem k tomu, jak se tihle dostali daleko, nemá cenu vstupovat do hry. Prostor pro dvě stěny tam rozhodně není. Tak to mě trošku zklamalo, poslední měsíc jsem tím docela dost žil a bavilo mě to všechno oběhávat a navazovat kontakty. Vím, že bych to nakonec dokopal a uspěl. Jsem blázen a snílek, jsem největší flákač pod sluncem, ale vím, že do tohoto projektu bych se opřel. No co, škoda. Nevěším hlavu, ono se zase něco naskytne! V místní ekonomice je plno děr, které je třeba zalátat. 🙂

A co dál? Dokodrcám to do Dunedin, zjistím, v jakém stavu je ten projekt a pak se uvidí. Možná že si na chvíli zase najdu práci, že bych strávil zimu ve vytápěném domě jako normální člověk. 🙂 A nebo zmizím na nějaký čas do Indonézie, kde se ohřeju i bez topení a ještě si u toho zasurfuju a možná budu mít i čas promyslet si co dál s načatým životem. Počkat, to jsem vlastně dělal poslední čtyři měsíce… 😀

Nějak se nám ochlazuje

Takový super skály a nesmí se na nich lézt 😦

Prapodivné skalky – Elephant Rocks

Dobrý den slečno, můžu si u vás lehnout? 🙂