Psalo se září 2012, když jsem se díval na enormní stěnu El Capitan a říkal jsem si: „Jednou bych to mohl vylézt“. Od té doby se zformovalo několik verzí plánu, rušení plánů, výměna lidí, následovaná další změnou… až nakonec Caleb a já kupujeme letenky do USA. Cíl zněl jasně: Vylézt The Nose na El Capitan. Měl jsem tři měsíce na trénink a přípravu, což spočívalo především v přežírání se, abych si vytvořil rezervy.
Možná by se hodila troška faktů… El Capitan je nejvyšší stěna v Yosemite National Park, vysoká téměř 3.000 stop (což je skoro kilometr!). The Nose je nejlehčí cesta na vrchol (pozn.: nejlehčí neznamená lehká), rozdělená do třiceti délek, všeobecně uznávaná jako nejlepší lezba na světě. Polovina filmů o lezení alespoň zmíní The Nose. Když jdete do kina na Reel Rock nebo Banff Film Festival, uvidíte The Nose alespoň dvakrát za večer. Mnoho lezců bere The Nose jako milník v lezecké kariéře. Výlez typicky zabere 4-5 dní a úspěšnost činí zhruba 40%. Vybraní jedinci to dávají za den. To však typicky zahrnuje několikanásobný výstup a dlouhodobý trénink, o zvýšeném riziku nemluvě. Rychlostní rekord v současné době činí lehce přes 2hod 23min. Ale to je tak trochu jiná liga. Na světě neexistuje jiná cesta, která by se těšila takové popularitě a zárověň sloužila jako „benchmark“. A právě kvůli té popularitě musí být člověk trochu kreativní ve snaze vyhnout se dopravním zácpám.
Náš plán neměl chybu… teoreticky. Začneme den před deštěm, což by mělo odradit masy. Vylezli jsme na Sickle Ledge, a začali tahat „prase“. Zabalili jsme asi 45litrů vody, jídlo na 5 dní, spacáky, bivvy bagy, portaledge, atd. Suma sumárum zhruba 65kg materiálu, plus asi 20kg friendů a jiného lezeckého vybavení a dvě lana. A tak jsme to teda vytáhli na Sickle, slanili dolů a čekali na lehce nepříznivou předpověď počasí.
V pátek 16.10. jsme vystoupali po našich lanech zpátky na Sickle a začali lézt. Ten den nemělo pršet vůbec, na sobotu jsme čekali přeháňku, možná dvě a pak už jenom sluníčko. Doufali jsme, že předpověď na trošku deště odradí masy. To zafungovalo. Na paty nám šlapal jen ruský tým, který to vzdal ve Stovelegs (kde to typicky vzdá většina týmů), protože za boha nezvládli kyvadlo do Stoveleg spáry. Ta spára se jmenuje Stovelegs, protože v době prvního výstupu neexistovaly friendy a kreativní Warren Harding použil uříznuté nohy ze starého kotle, který našel na skládce. Evidentně to zafungovalo. My jsme naštěstí disponovali moderním vybavením a tak jsme to měli trošku lehčí než Harding.
A pak začalo pršet… předpověd počasí fatálně selhala. V dešti jsme pokračovali, velice pomalu, do naší destinace Dolt Tower. A to už byla půlnoc. Rychlá večeře následovaná rychlým sestavením kempu (=hodit spacák na kámen) a pak už jen po 18ti hodinách lezení zasloužený spánek.
Ráno vykouklo sluníčko, ale jen než jsem začal lézt. Pak už pršelo pořád s rostoucí intenzitou. El Capitan a okolní stěny se měnily ve vodopády. Když jsme hodinu stáli v přívalovém dešti, došlo nám, že musíme lézt, chca nechca. Zbývalo nám jen málo na El Cap Tower, kde jsme sestavili nejkomfortnější kemp v historii lezení a strávili následující dva dny čekáním až se bouřka přežene. Zmínil jsem bouřku… Předpověd mluvila o přeháňce, ne o bouřce. Jinak bychom ani nelezli – bouřka na stěně není žádná sranda. Ale co jsme teď mohli dělat? Zalezli jsme na portaledge a čekali. Následovala nekonečná noc s blesky, hromy, krupobitím, sněhem, ledem, trakaři a vším co si dovedete i nedovedete představit. Jeden blesk praštil možná 100m od nás. Nejhorší na té situaci je to, že z toho nelze utéct. Jste 500m nad zemí a jediné co můžete dělat, je čekat.
Když se bouře přehnala a vysvitlo sluníčko, konečně jsme mohli usušit věci a pokračovat v lezení. Následovaly tři slunečné dny parádního lezení, a celou cestu jsme měli jen pro sebe. To je taková odměna za tu bouřku. Za zvláštní zmínku stojí následující pasáže:
King Swing – největší kyvadlo v historii lezení, měl jsem tu čest zdolat osobně. I když mě to stálo moje GoPro, které letělo 600m na svou smrt. Kyvadlo začíná na Boot Flake (všimněte si tvaru boty).
The Great Roof (viz foto) – zřejmě nejikoničtější část, také jedna z nejtěžších „aid“ sekcí.
Pancake Flake – velmi tenká šupina, kterou se všichni snaží vylézt „free“ a většině se to nepodaří.
Changing Corners – jedna z nejtěžších „aid“ délek na The Nose
No a pak už jsme najendou stáli na vrcholu. Psal se čtvrtek 22.10.2015. Šest dní na stěně. Ale stálo to za to. Teď už můžu říct: Vylezl jsem The Nose na El Capitan.
PS: Protože se mě všichni ptají na to samé, tak rovnou odpovídám: Ano, na stěně se kadí do igeliťáku a táhneme to s sebou… 😉
Kiwák Yunda 