Tak a TEĎ tu káru musim fakt umejt :-)

Bláááátííííčkoooo :-)

Chčije, chčije a chčije. Moc věcí se dělat nedá. Co bych tak sakra… jo, už vim, surfing! 🙂 A to už sedim v japonsky mluvícím autě (teda to auto nemluvilo, ale tři imigranti z Japonska jo) a řítíme se na Muriwai. Holky se ptaly, jak se řekne česky „Hello“ a když sem jim to řek, tak se strašně řehtaly. Až vám někdo v Japonsku řekne „ahoj“… tak je to prostě nadávka. 🙂 Předpověď bídná, swell asi 0.5m. Čekal jsem nulový vlny, nic, ale nakonec se tam něco vylouplo a byla to vcelku i sranda. Tři hodiny ve vodě, pak zpátky do deště a převlíknout se z neoprénů do prochcanejch hadrů. Jako by to snad mělo nějakej smysl 🙂

Situace na neděli se ovšem měla zásadně změnit. Ne snad, že by přestalo chcát, ale na východním pobřeží se vyloupnul poměrně solidní swell a tak jsem to vzal na Te Arai Point. Tentokrát už sám, všichni jsou buď zaneprázdněni nebo léčí nová zranění. Takže Te Arai Point… maso. Takhle brutální vlnky jsem na východním pobřeží neviděl určitě půl roku. Zápasil jsem s živlem, snažíce se proplavat za vlny, ale neúspěšně. Bylo to silnější než já. Projevila se i lenost, když jsem viděl, že je to prostě moc práce za málo odměny. Navíc včerejší tříhodinová surface se na mě docela podepsala, ručičky prostě nefungovaly a vůbec taková celková únava… nemělo smysl to protahovat. Asi už stárnu, nebo prostě jenom lemrovatim…

Stáhnul jsem se z bojiště a z rukávu vytáhl eso podobě alternativní zábavy. K Te Arai Point se totiž jede slušnej kus po šotolině… a jak asi tak vypadá prašná cesta po dešti/v dešti 🙂 Príma blátíčko láká k utilizaci stálého pohonu všech čtyř kol 🙂 A tak jsem se vydal na průzkum okolních surf spotů. Objevil jsem Forestry, což je zapadlá, špatně přístupná pláž, na který bylo paradoxně asi milion lidí. To jsem nechápal, na point breaku snad 50 surfařů a dalších 50 na zbytku pláže. Kam jsem se to dostal? No nic, pokračuji na Pakiri Beach. Cesta je čím dál zábavnější a Subaru se nenechalo zastrašit kluzkým povrchem místních komunikací.

Prohlížím Pakiri Beach a přemýšlím, jestli bych se ještě nedokopal do vody. Velikost vln mě lákala, ale vítr nefoukal úplně offshore, jak stálo v předpovědi… no zkrátka to byl typ vln, kde člověk musí strašně makat, aby něco chytil a pak mu dojde rychlost. A nebo je to close-out. Po zvážení kvality vln ku mému fyzickému stavu zvítězila opět blátivá rally. 🙂

To už jsem dojel až k rezervaci Goat Island, což je místo, kde jsem se loni potápěl. Tady na člověka úplně dýchne ten klid. Taky se tu surfuje, ale stav vln (a stav můj) už jsem popsal. Goat Island uzavřel poslední etapu blátivé rally, protože dál už vedla trapná asfaltka. A tak jsem jako spořádaný občan omyl bláto ze světel a poznávací značky a hurá zpátky domů.

Forestry

Forestry – trošku přelidněno

Pakiri Beach

Prasící kára 🙂

Umeju to někdy? Asi ne 🙂

Změna barvy karoserie na hnědou

Goat Island

Goat Island v příboji neboli výstřik na mušličku 😀

No holky, taky bych asi zdrhal… Goat Island.

 

Napnout plachty!

Nedávno jsem prošvihnul výlet na Buck Rock a od té doby se snažím ukecat ostatní, abysme… pitomej OpenOffice mě nenechá napsat abysme, přitom je to správně česky! Takže ABYSME tam jeli znovu. 🙂 Asi založím psychologickou studii na téma vlivu aktuálního počasí na rozhodovací schopnosti lidí, protože je fakt nemožný vysvětlit lidem, že když právě teď chčije, zítra bude pěkně. Nezabralo ani eso vytažené z rukávu v podobě vědeckých podkladů místních meteorologů, a tak jsem to vzdal.

Ráno mě dle očekávání budí sluneční paprsky a lehce nad očekávání smska „Buck Rock today?“. Klucka, mě z vás jebne. Ale dobrý, jedeme lézt! A ve čtyřech, což je ideální počet z mnoha důvodů: jedno auto, na nikoho se nečeká, sudý počet, a když se něco podělá, jsou tu další dva na odnesení mrtvol 🙂

Buck Rock je… tohle 🙂 … prostě skalní štít nepochopitelně trčící ze země do výšky až 90m. Perfektní trénink multi-pitch (=vícedélkové lezení). Pro neznalé: zkrátka s 60m lanem vylezete prvních 30m, sestavíte štand… kurňa, další nečeský slovo :-), pak doleze parťák a pak se pokračuje dál. A slanění je stejně – akorát když přejedete ten kruh v půlce skály, tak jste v pytli 🙂 Tenhle druh lezení mám nejradši. Trvá to nějakou dobu vylézt nahoru a když tam vylezete… ten pocit! A ty výhledy! Navíc u toho člověk musí i hodně přemýšlet, protože sebemenší chybka může být fatální pro oba lezce. Tomuhle prostě říkám lezení. Tak například můj parťák Loki, ten přemejšlel hodně, což je super. Dokonce jsme si i jednu informaci museli na místě vygůglit a ověřit 🙂 No kdo z vás ví, co je to DBC… Double Bolt Chain, koho by to napadlo. Ale takový ty věci, jak sestavit štand aby správně rozkládal síly a zároveň byl zálohován, zkrátka jsem měl pocit, že lezu se spolehlivým parťákem a to se počítá. Na vrcholu ale Loki zapřemýšlel nějak moc a dva masivní řetězy jen tak ze srandy pro jistotu pojistil tak, že narval můj friend do spáry, která byla moc malá. 20 minut jsme se ho snažili vyndat, už jsem zamáčkl slzu nad ztraceným „kamarádem“ Koubou Flex velikost 1, když Loki zapřemýšlel znovu a přišel s řešením, které by ocenilo zejména Department of Conservation… kriminálem: Vezmem šutr, trošku pomůžem prasklině ve skále a spára se uvolní. A tak se Loki chopil svého nového povolání kameníka. Bum bum bum, rozléhalo se po okolí, až najednou LUP a ten balvan, který jsme použili místo zbíječky, se rozloupl na dva kusy… a ten větší letěl nekontrovatelně ze sklály. Následoval marný varovný pokřik, pak jsme na sebe chvíli koukali, prohodili pár slov a teprve pak rána jak z děla. Ty jo, slušná šlupka. A jak dlouho trvalo než to dopadlo! Uff… naštěstí tam nikdo nestál. Po chvíli se jako zázrakem povedlo vyprostit i zaseknutého kamaráda Koubu takže jsme mohli slanit a obdivovat, jak hluboko se ten šutr zaryl do země. No, helma by asi nepomohla. Po zbytek lezení už jsme omezili přemýšlení pouze na zajištění nutné bezpečnosti 🙂

Úspěšný den jsme zakončili v místní restauračce steakem, hašením žízně a poslechem místní kapelky. Idylická to vesnička, Te Aroha. A v tom mi zavolal kámoš Mat, že prej mě vezme v neděli na jachtu. Ou jé! 🙂

Tak ta jachta… Docela slušná loďka, vůbec se v tom nevyznám, takže parametry vynechám, bylo nás tam pět a všichni jsme měli dostatek pohodlí. Krásný slunečný den kazil pouze jeden fakt – vůbec žádný vítr! 😦 S příslibem odpoledního vánku jsme na motor dojeli… někam :-), zakotvili, vyžrali zásoby, zaplavali, poflákali… s Matem jsme si udělali romantickou vyjížďku po okolí na záchranném člunu… sebrali jsme přes 50 mušlí… a vítr pořád nikde! To je ale pech! A tak jsme na motor dojeli domů a tam sežrali ty mušle 🙂 Plachtění není taková makačka, jak jsem si představoval 🙂

Bezpečný štand

Ty panorámata!

Extrémní lezci 🙂

Slušná šlupka to byla

Zbytek výpravy

Ty panorámata!

Pirát na moři

Romantická vyjížďka

Tady jsem vystoupil…

…prolez dírou…

… a tam na mě čekalo taxi

Jak minout několik 30m vodopádů

6:00 SMSka. Kurňa zaspal jsem! Aby ne, když jsem trotl a neumim si nařídit budíka. Chňapám po připravených věcech, šup do káry a frrrr za dobrodružstvím!

Gecko squad

Pomalu svítá a devět odvážných lezců se sjíždí na odlehlém parkovišti uprostřed Waitakere Ranges. Jen devět, protože desátá to vzdala, údajně kvůli tsunami z Japonska. Na to my ale nevěříme, navíc se plánujeme pohybovat převážně v „bezpečných“ zónách. Možná už bych měl pomalu vysvětlit, o co tu vlastně půjde: Canyoning. Jak trefně jednoduché 🙂 Pro naší první canyoningovou výpravu byl zvolen Cowan stream, protože Mac už tam byl, takže jsme tak nějak věděli, co nás čeká: Studená voda, mraky slaňování, skákání a vůbec plno zábavy, jak to má být. Slibováno bylo několik 30m vodopádů, všechno bezpečně vynýtováno a připraveno pro slanění. Co víc si přát? 🙂
Navlečeni v neoprény si to štrádujem vodou krutě studenou. Začínám litovat, že jsem vzal jenom ten letní. U prvního vodopádu marně hledáme ty nýty, až nakonec vytvoříme kotvu z Phila, protože je z nás na hlavu nejpadlejší a nevadí mu to slézt bez jištění. Následuje klasická canyoningová zábava, kterou netřeba detailně popisovat, protože jsem si dal tu práci a sestříhal video! Myslím, že perfektně vystihuje atmosféru.
Celou výpravu, zmrzlou jak holubí trus, drží nad vodou vidina těch největších vodopádů. Už tam skoro jsme, vodopády se blíží, ujišťuje nás průvodce Mac. Plácáme si to dál říčkou a najednou… ty brďo jsme na konci. Co? Jak? Kde jsou ty vodopády? Překvapení nás všech je prd v porovnání s překvapením našeho průvodce. Po prostudování mapy jsme došli k závěru, že jsme šli úplně jinou řeku! No myslim, že tohle bude mít chudák na talíři ještě hodně dlouho 🙂 I když výprava to byla naprosto super, všichni si to perfektně užili, nepopsatelná atmosféra. Všechno dobře dopadlo, skoro nikdo se nezranil a ani nedošlo k praktickému využití čínského šmejdu Leatherman po vzoru Arona Ralstona, který nechyběl v povinné výbavě. S odstupem času si jen tak říkám, že mohlo být výrazně hůř, když jsme šli úplně jinou řeku. Například jsme mohli narazit na úsek, který by nešel slanit a cesty zpět by nebylo… na to člověk holt nesmí tak myslet, no. Dobrodružství se vším všudy. 🙂
Nezapomeňte mrknout na to videjko, zabralo mi to 12 hodin života 🙂

Video zobrazíte zde

 

Drsňák s bouchačkou

A teď neděle. Tak a teď už jsem tady zkusil fakt úplně všechno… no… tak prej ne. 🙂 Bylo mi nabídnuto si zastřílet, jako že z fakt opravdovejch hračiček. Abych to zkrátil, prostě jsem si na střelnici moh zastřílet téměř z čehokoliv – začal jsem na několika loveckých puškách a došel jsem k závěru, že z toho může střílet kdejakej trotl, protože když se mrknete na můj terč, musíte uznat, že na první střílení v životě to není špatný skóre. Dodávám že se jedná o terč na 100m. Optika a přesnost těchle zbraní je neskutečná. Velká zábava bylo střílení z brokovnice na letící terč (takový ty asfaltový kotouče). To byla fakt sranda. Nakonec jsem si zkusil pistoli ráže .45, což je takový ruční dělo. Mířit se s tím nedá, po výstřelu máte ruce pomalu nad hlavou a všichni v okolí ohluchnou i přes sluchátka. Samozřejmě jsem netrefil ani terč (25m). Je to fakt síla.
I přesto že mi to s bouchačkou neskutečně sluší 😉 pořád ještě nechápu co maj lidi na tom nosit tenhle krám u sebe. Asi fakt jenom nějaká kompenzace… 🙂

 

Gecko squad

Vodopádek

Vodopádek

Všudypřítomný pozér

Další vodopádek

Robocop?

Jupí!

Gecko squad

Prostě canyoning

Prostě canyoning

Cože, to už jsme tady?

Čínská kopie Leathermana

Skoro žádný zranění!

Sniper

Sniper

Sniper

Drsňák s bouchačkou

Slušný skóre!

Mrkev v zimě, sáňky v létě…

Možná Vám to přijde normální, pač máte zimu a trávíte víkendy na horách. U nás to normální úplně není, protože máme pořád ještě léto. O čem že to tu zase žvatlám? No zkrátka jsem protáh snowboard! V létě! Nářez 🙂

Schovával jsem si tuhle atrakci na den, kdy bude fakt špatný počasí a to zrovna v sobotu bylo. Kousek tady za humny je totiž krytá sjezdovka Snowplanet. Myslím, že tenhle nápad okoukali od arabů z Dubaje, ale musím uznat, je to docela psina.

Sjezdovka je fakt mini – tipuju tak 250m. Najdete na ní pár skoček a hlavně railů a grindů. Dal jsem se hned od začátku na skočky. Ale byly udělaný pro trouby co se neuměj rozjet a tak jsem pokaždý přelít dopad. Kdo skáče, ví, jak to končívá. Navíc už ten skokánek asi nějakou dobu neupravovali. No zkrátka jsem předved sadu komických pádů a po nedotočené 360ce jsem to trošku zryl xichtem 🙂 Technický sníh má takovou jednu vlastnost – místo vloček je tvořen trošku většími krystaly ledu a ty jsou, ehm, trošku ostřejší. A tak jsem s krvavou bradou zavelel na ústup do místní kavárny. Vědecky jsme prodiskutovali místní podmínky, největší přínos měl Bon – on je totiž z Filipín, takže to byl jeho první den na lyžích v životě. Zkrátka jsem došel k tomu, že na tomhle skokánku nemá cenu točit, protože bych se zmrzačil (ještě víc) a rozhodl jsem se vypilovat tailgrab. To se mi celkem povedlo, jak je ostatně vidět i na přiložených videích, že 🙂

Raily a grindy jsem nikdy neměl rád, protože si na tom vždycky narazím minimálně zadek. Tady toho ale nešlo moc víc vymyslet, a tak jsem piloval i tyhle triky. Na videích je patrné zlepšení i v tomto směru 🙂 Postupně jsem přidával, až jsem si na jednom railu slušně namlátil do kolínka. Za pár minut jsem to rozdejchal, dal ještě pár sjezdů a uznal, že když budu jezdit dál, rozhodně se zmrzačím a zavelel na ústup. Beztak už jsem tam strávil skoro 7 hodin.

Jedna taková zajímavost ohledně snowboardování v hale je to, že člověk vůbec netuší, jak je venku. Je ještě světlo nebo už tma? Jak tam asi je? Pak vyjdete ven a zjistíte, že pořád ještě chčije. Teplotní šok je taky sranda, vyjdete z -5°C do 21°C… v zimních hadrech 🙂 Některým lidem ten teplotní šok ale asi nepřijde tak drastický, jako třeba tomu maníkovi, kterej tam jezdil na snowboardu v džínovejch kraťasech. Fakt komik.

Snowplanet

Snowplanet

To bych nebyl já…

Dneska (nedělě) ráno jsem horko těžko vykopal svoje snowboardingem rozlámaný tělo z postele. Ranní ptáče… tomu se zelení 🙂 Co asi tak připadá v úvahu druhý den po snowboardu… žeby… ano, surfing! 🙂 Už jsem neprotáh rybku ani nepamatuju a zrovínka dneska, náhodička 🙂 1.7m swell na east coastu a offshore! Vytáh jsem kámoše a vyrazili na Waihi Beach. Tady jsem nebyl ani nepamatuju! A Waihi opět nezklamala. Bál jsem se, že zapomenu, jak se surfuje, když jsem to teď tak flákal, ale ne, je to paráda 🙂 Jezdilo to samo. 🙂 Dokonce mě ani nesežral žralok, přesto že jsem měl takový menší lákadlo (ta brada ze včerejška se kupodivu nestihla zahojit).

Přesně podle očekávání tři hodiny po přílivu se vlny začaly ztrácet a tak jsme popojeli na další super break, kde jsem taky dlouho nebyl, a kde to naopak funguje nejlíp za odlivu: Whangamata. Asi jsem tu byl naposledy v zimě, protože takový masy lidí si nepamatuju. Na Whangamata Bar (point break) se mačkalo asi 20 lidí, tak jsme se spokojili s beachí, kde to taky slušně dávalo 🙂 Spokojenost maximální. Bolí mě celý tělo. Skvělej pocit. 🙂 400km roadtrip se opět vydařil. Jenom to vypadá, že léto už se chýlí ke konci, dneska jsem po více jak třech měsících vytáhnul dlouhej tlustej neoprén.