Froggatt zlezen!

Cože, příspěvěk v pondělí? Co to je za móresy? Státní svátek! Vůbec nevím proč, ale hlavně že se nejde do rachoty 😀
Ještě abych doplnil kontinuitu adrenalinové zábavy – neflákal jsem se ani den a včera jsem vytáh pár lidí na slackline. Dobrej trénink, dobrý triky předvedla zejména Maria z Německa která je tu na výměnném studiu… no to je taky historka. Sem si zase jednou připadal fakt starej, protože jí je 16. To je půlka toho co mě! Sakra. Ten čas letí. No nic.
Tak konečně k hlavní události dne – Froggatt! To jsou skály asi 200km jižně od Aucklandu, kam elitní jádro naší lezecké skvadry vyrazilo na pořádnou lezbu. Chtělo to vyrazit hodně brzo, a protože bydlím nejseverněji a mám největší káru, byl jsem vylosován za trotla, kterej vstává první a ráno v 6 nabírá po městě ostatní nadšence. Zmáknul jsem to za pomoci tradičního kiwáckého energeťáku „V“ a v 9:30 už jsme si hráli na gekony. Místo naprosto úžasný, sjedete z highwaye na silničku mezi farmy a všude kolem se najednou vyloupnou skály. Několik sektorů, skal fakt mrtě, prostě lezeckej ráj. Po konzultaci v místní kavárně /lomeno/ climb shopu jsme vybrali sektor Froggatt Edge, taky protože Alice už to tam znala a navíc měla vytištěnýho průvodce jenom pro tenhle jeden sektor. Nebudu to dál rozmazávat, lezení super, super výhledy, bomba klid, skvělý místo. Soutěž o první pád vyhrála Alice, která vyklouzla ze spáry, ale soutěž o nejdelší pád jsem na plný čáře vyhrál já, když mi tak 2m nad expreskou klouzla nožka. Nebyl to „screamer“ ₍spíš jenom takový shiiiiiiit ;D), ale 5-6m to dalo. Phil letěl taky, jenom Caleb lez evidentně pod svoje možnosti 🙂
Co mě překvapilo, jak se tam klucka pořád snažili cpát do spár friendy, přestože to byla skála pevnosti pískovce. Nějak tady chybí  osvěta jak neničit skály, což mě docela překvapuje a trošku i mrzí. Ale na druhou stranu je pravda, že ty skály známky poškození nejevily, takže je to všechno asi v pořádku.
Když už jsme měli všichni odřený prsty, bolavý nohy, okopaný klouby a namožený celý tělo, vyhnal nás déšť. Spokojeni se svými výkony jsme nasedli do káry a se zastávkou z místní kavárně/climb shopu jsme se vydali na nudnou cestu domů. No, nudnou… jak pro koho 🙂 Caleb a Phil totiž vzadu usnuli, tak jsme vymejšleli, jak je něžně probudíme. Dupnul jsem na brzdu a v ten samej okamžik jsme s Alice oba začali strašně řvát. 😀 Tomu řikám adrenalinový probuzení s pocitem znovuzrození 🙂 Jsem zvědavej, kdy mi tohle oplatí 😉

Todle umim taky…

Tohle neudělám ani na zemi

Normálka, no

Caleb si hned na parkovišti musel sáhnout

Dva na skále a pozérka

Lez!

Phil zdolal vrchol

Celá naše skvadra (včetně Alice pozadí na skále)

PS: Mám zatim jenom pár fotek z mýho foťáku, v průběhu příštích dní sem nejspíš dokopíruju další.

 

Storm surfer na Te Arai Point

Říká vám něco Red Bull Storm Surfers? To je dokument o takovejch hustejch týpkách, který si vyhlídnou tropickou bouři/cyklon a pak jedou na to správný místo na to správný pobřeží na tom správnym kontinentu, aby si pořádně zajezdili. Red Bull jim to sponzoruje. No tak tentokrát na mě Red Bull ušetřil, dneska jsem nemusel jezdit daleko, protože, jak se tak říká, hora přišla k Mohamedovi 🙂 V noci se přes náš ostrovní státeček totiž přehnala docela slušná spoušť a vytvořila (kromě těžkých chvil pro pojišťovny) ideální podmínky pro surf na východním pobřeží. Ranní vítr 120km/h postupně slábnul až na ideální offshorek rychlosti cca 50km/h, což v kombinaci se swellem kolem 3m znamená jediné: Sbal svých pět švestek a bloncku do auta a mazej k moři 🙂

Jenže aby to nebylo zase tak jednoduchý… vybral jsem Te Arai Point – asi hodinu a půl cesty na sever od Aucklandu. Ale menší noční přeháňka vytvořila rybníky tam, kde normálně nemají co dělat, takže highway 1 byla tak trochu uzavřená. Objížďka si vyžádala asi 50km a přes dvě hodiny v pomalu se sunoucí koloně aut 😦 Zpoždění jsem dohnal na posledních kilometrech šotoliny, kde jsem opět vyzkoušel prasecí režim Subaru 🙂 Hned po příjezdu se mi trošku sevřela prdelka, protože první, co jsem viděl byl gigantickej zabijáckej barrel… Voda totálně hnědá, asi z toho, jak se tam vypláchnula půlka parkoviště a kusy silnice. Slušná spoušť.

Já jsem ale kluk odvážná a tak jsem se vydal do blátíčka a pořádně jsem to tam zjezdil! Nakonec to nebylo ani tak brutální, pořádně mě to tam semlelo jenom asi dvakrát. Ale povozil jsem se parádně, a to je hlavní. Ty speedy, ten adrenalin, prostě nářez. Postupem času vlny slábly a špatně se lámaly (close out), a tak jsem, zmrzlej jak holubí trus, zavelel na ústup. Ale stálo to za to.

Cestou zpátky jsem zvolil zkratku – no dojel jsem k silnici pokračující „rybníkem“, a tak sem to střihnul jinou zkratkou po šotolině mezi stádama krav a ovcí. Co víc si přát. Nakonec nás i pustili na highway 1, protože prej tam můžou jenom 4WD a to já mám! Cháchá, opět se mi Subaru vyplatilo 😀 Sice jsem trošku nechápal, na co je důležitej náhon na všechna kola, když šlo opět jen o to přebrodit takovou menší loužičku… no co, udělal jsem ze Subaru obojživelníka a zbytek highwaye jsme měli pro sebe 🙂 Trošku teda pořád kroutím hlavou nad tím, proč všechny ty chudáky ženou oklikou přes půl ostrova kvůli jedný loužičce vody…

Cestou domů jsme se ještě stavili v Red Beach a Long Bay, abych zjistil, jestli tam jsou vůbec někdy vlny a smutný závěr je, že asi nikdy, protože i teď tam bylo totální kulový. Takže po práci legraci asi jedině na západním pobřeží a nebo 120km na Te Arai Point. I to by šlo 🙂

Bloncka přijela na opalovačku

Taková menší vlnka

Vidíte ten vliv offshore větru?

No jo, je tu trošku blátíčko

Pláž z mušlí

Pláž z mušlí

Hustosurfař na šutru

Moc milá holka ta Lada

Tě uplně žeru

Za chvíli zabijou Kennyho, parchantí!

Obojživelný Subaru projede všechno

Už plaveme…

Lada a… ehm… mušlička

Red Beach

Woodstock hadr

Znáte „Fly my pretties“? Asi ne. To neva, já to taky neznal, což mi přeci nezabrání jet 500km daleko na jejich koncert, abych zjistil, co jsou zač 🙂

Plán to byl vskutku vypečený – sebrat partičku lidí, naložit surfy, krém na opalování a hlavně slackline a hurá do Havelock North (což je na východním pobřeží). No pěkně jsme to měli vymyšlený, akorát ten cyklon v pacifiku nějak nepochopil náš plán, blbec. Věděli jsme, že asi sprchne, ale nějak jsme si to nepřipouštěli, přeci se nebudeme omezovat kvůli nějakýmu počasí, ne. No prostě už v pátek po cestě začalo tak jako zlehka… vydatně… prostě chcát. V Havelock North jsme měli naštěstí zamluvenou střechu nad hlavou a všichni jsme se tam sešli ještě před půlnocí, což byl vcelku výkon. Bylo nás šest: Alice, Kevin, Phan, Ian, Craig a já.

Ráno se mi povedlo ukecat aspoň Craiga, aby se mnou šel do toho humusu (samozřejmě nepřetržitě chcalo) očekovat vlny. Foukal onshore, takže na surf ani nedošlo. Škoda, zrovna sport, u kterýho déšť nevadí. Fakt bída, těšil jsem se jak zjezdim east coast jako za mlada. 😦

Koncert začínal ve 4 a zapomněl jsem zmínit, že to byl spíš takovej fesťáček. Konalo se to na vinici (samozřejmě open air), odpoledne vystupovali postupně členové Fly my pretties a večer zahrála celá skupina. Proflákali jsme tedy den po hospodách a obchodech, nakoupili různý celty, deštníky a vůbec takový užitečný věci. Žádná slackline neproběhla. 😦

Jo to bych zapomněl… u toho bydleníčka, kde jsme nocovali, tak bylo dětský hřiště – trampolína, prolejzačky, atd. Občas tam na tom děti blbnuly a vůbec jim nevadilo, že leje jak z konve. A nejen děti (taky sem si skočil, samozřejmě :-D). Tak takhle řikám Craigovi: „Vidíš tu pipku v těch holinkách na tý prolejzačce? Ta je hustá, co?“ no a než sem se nadál, pipka v holinkách ke mě přišla a řikala něco jako „Jé čau, jak se máš?“. No znáte mě a mojí paměť na lidi… sem jí prostě vůbec nepoznal, ale byla to Kristy, se kterou jsme parádně zakalili asi před půl rokem v Raglanu! Tomu říkám náhodička! 🙂 I když trochu trapas, že sem jí nepoznal, ale aspoň sem si vzpomněl na jméno, čímž jsem to vyrovnal, protože ona moje jméno zapomněla 😀 A shodou okolností se taky chystala na koncert. Wicked! 🙂

Za sílejícího deště akce začala, my, zalezlí pod luxusním přístřeškem, jsme chvíli sledovali dění. Pak jsem prohlásil, že tam přeci nebudu sedět jak trotl a že radši zmoknu. Přidal jsem se tedy k „růžovým vílám“, jak jsme pojmenovali partičku holčin oděných pouze do bikin a růžového ponča. Phan šla moknout se mnou a zanedlouho se k nám přidalo víc a víc dalších nadšenců (spíš nadšenkyň:D). Opět se potvrdila pověst místních lidí, všichni si hned chtějí povídat a i přes vytrvalý chcavec byla celková atmosféra naprosto bombastická. Jedna moc milá slečna mi vysvětlila, že ta jiná slečna, se kterou jsem se chvíli bavil, je údajně nějaká strašně známá celebrita a že se tim teď mám před chlapama ve fabrice vytahovat. Jenže já sem tele na jména, takže samozřejmě nemám ani páru o koho šlo a vytahovat se teď můžu tako akorát tak za vlasy, protože sem se s ní samozřejmě zapomněl vyfotit 🙂

Se sílící atmosférou sílil i déšť. Před vrcholným vystoupením mě (spíš asi všechny) totálně dostal Maor s kytarou (jméno samozřejmě nevim), to sem ještě neviděl, co všechno dokáže jeden týpek. Používal takový to klasický zařízení jak nahraje kousek a pak si to nechá hrát dokola jako podklad a přidává k tomu další stopy. No ale jak mu to všechno sedělo, těžko se to popisuje. Fly my pretties byl nářez totální. Slyšel jsem nějakou nahrávku už dřív, ale s živým vystoupením se to nedá srovnat. Fakt parádní koncert. Energie sálala z reproduktorů a přes obrovské kapky deště si hledala cestu k uším nabuzeného davu. Kolem 11hod už jsem byl tak prochcanej, že už ani moira nehřála a dala se do mě zima. Ostatní, prochcaní a vymrzlí, evidentně čekali pod přístřeškem až se vyblbnu (no spíš mě asi nemohli najít :D), takže jsme to zabalili tipuju tak dvě písničky před koncem, našvihali do Kevinova nablejskanýho Subaru všechny ty mokrý a zablácený věci, kecli jsme svoje špinavý a mokrý zadnice na ty jeho kožený sedačky a frrr spinkat. Kam se hrabe Woodstock 🙂

Ráno jsme nechápavě zírali ven, jak je možný, že ještě nepřestalo pršet. Ale když říkám déšť, tak to znamená stěrače na nejvyšší rychlost. Nepovedlo se mi nikoho ukecat, aby se se mnou šel podívat na vlny, nic jinýho se taky dělat nedalo, tak jsme se zpakovali a jeli domů. A jak řikám, stěrače na nejvyšší rychlost, viditelnost mizerná, silnice taková jednolitá vodní plocha… aspoň nějakej surfing 🙂 V tomhle počasí se ukázalo kde nechal mistr tesař v Subaru díru, takže celý pátý dveře včetně světel se proměnily v akvárko 🙂 To sem zvědavej, kdy mi to přestane svítit.

I přes to počasí to byl super víkend. 1000km sem, 1000km tam, to je jedno, hlavně že je sranda 🙂

Ještě tip na závěr – až ukradnete platební kartu, dejte si jí do kapsy, zajděte na Woodstock a ráno na ní nenajdete podpis. Je to jednodušší než se učit ten podpis zfalšovat 🙂 A ještě jeden poznatek – už asi chápu, proč jsou kiwi dolary igelitový. Naše Božena nebo Palacký by Woodstock v kapse asi nepřešily. Edmund Hillary, Kate Sheppard a dokonce i ta stará rašple královna to přečkali bez úhony 🙂

Nestíhám, nestačím…

Těžký to život na NZ. Co jsem přijel, tak jenom surfuju, lezu, slacklinuju a vůbec tak všeobecně dělám ty normální věci, na který jsem tu zvyklej. Dneska doháním resty, takže žádný romány, vynechávám mraky věcí a přikládám fotky z neděle – slackline nad mořem! 🙂

Zpátky domů v business class

Tak už mi to skončilo. Měsíc utek jako voda a já se řítím zpátky do pracovního kolotoče prokládaného zběsilostmi všeho druhu, ale především surfováním.

Tahle cesta si, myslím, zaslouží zdokumentování. Den před odletem mě totiž trošku nakrknuli z Korean Air, protože, ačkoliv jsem s jejich online check-in aplikací prožil příjemné chvilky, nakonec mi to napsalo, že prostě nejde. Takže jsem neměl místo u okýnka. No co, přijdu na letiště trošku dřív a ještě si tam to místo vydupu. Ne, Kořky mě předběhly. Pani řikala, že prej mám místo totálně uprostřed… na oba dva lety. Neskrýval jsem nadšení. Rychle jsem se ale zase navrátil k mé životní filozofii, že každé negativum je zákonitě bohatě vyváženo pozitivem, protože jinak by se mohl zhroutit vesmír. A dobře jsem udělal….

Na gatu se rozsvítilo červený světýlko a pani řikala „jé, vy tu asi máte nějako změnu nakonec“… „nojo, tak máte business class, to si to pěkně užijete“. A taky že jo! Cháchá, to sem fakt nežral. No fakt, úplně jsem z toho hotovej. Už chápu, proč business letenka stojí pětinásobek, což je nejspíš zároveň důvod, proč jsem tam byl úplně sám. Sám v business class, připadal jsem si jak v soukromym tryskáči. Přišla osobní obsluhovačka, pozdravila mě jménem, představila se a pak se mi strašně omlouvala, že musej odstranit led z letadla a že budeme mít asi zpoždění. A pak mě průběžně informovala jak to pokračuje. No čekal jsem kdy mi začne rozepínat poklopec 🙂 No co, nechal jsem si nalít šampáňa (ano, šampáňo, žádnej lacinej sekt). Rozdíl od economy class je skutečně propastný. Dotyková televize tak daleko, že jsem nepochopil, proč je dotyková. A jídlo… to jídlo! Jedna mňamka za druhou, servis jak v super restauraci. U šestýho chodu už jsem to vzdal, dopil šáňo a šel chrnět. Pohodička, zmáčknete čudlík a v tu chvíli máte krásně rovnou postel. Když jsem vytuhnul, soukromá korejka mě přikryla (=“dala mi deku“ :D). Prostě komfortní spánek, v letadle něco neslýchaného, ba až troufalého. Až mi těch plebejců vzadu bylo trochu líto 🙂 Po probuzení se mě paní zeptala, kdy že si jako budu přát snídani, která vypadala podobně jako večeře – jedna mňamka za druhou. Nebudu se dál rozplývat, na příště si našetřim a už lítám jenom business class 🙂 Ještě bych rád anonymně poděkoval té anonymní hodné paní na check-inu v Praze, že se jí mne zželelo a tenhle zážitek mi jen tak pro nic za nic umožnila.

V Soulu už se mi bohužel do business protlačit nepodařilo, nakonec nesedim tak děsně, zleva mám ne moc komunikativní korejskou teenagerku a zprava bláznivou 67-letou bábu korejku, která si myslí, že jsem Ježíš. No fakt. Já a Ježíš… no ježiš.

Loučím se s vámi v očekávání snídaně pro plebejce a přáním šťastného přistání.