Jak se nepovedla highline

Volný jako pták na Ti Point

Tak jsem to všechno vymyslel, naplánoval, připravil a zabalil. Asi tuna oceli, hliníku, polyamidu a polyesteru. Začínám těch hraček mít nějak moc. 🙂 Plán byl zalézt si na Ti Point a hlavně natáhnout tam highline! A tak se tak táhnem s nacpanýma batohama těžkým terénem, sluníčko pálí a z nás tečou potoky potu. Phan nečetla instrukce a vzala si miniaturní batůžek, tak do něj za odměnu vyfasovala pár kg železa. 🙂
Když jsme se tam konečně dobelhali a vytáhli si pár cest, začal jsem omrkávat kde ukotvit tu lajnu. Bohužel jsem doešel k závěru, že tam na to prostě nejsou ideální podmínky, takže jsme všechny ty krámy táhli zbytečně. Hlavně Phan byla nadšením bez sebe z toho železa v batůžku. 🙂 Při ohledávání kotvících bodů se mi ale povedla jedna nemilá věc – zajistil jsem si lano o strom… a cvaknul karabinu na ten špatnej konec. Taková zásadní chyba! Tohle se mi stalo poprvé a beru to jako varování. Nic se nestalo, ale kdyby se stalo, moje „jištění“ by asi moc nezafungovalo a asi bych tu teď nepsal tyhle kydy, pač to bylo 30m vysoko. No nic, příště už tuhle chybu neudělám.
Taky jsme došli k závěru, že příští výlet na highline nebudeme kombinovat s lezením, je toho na jeden den prostě moc.

Alice v akci

Volný jako pták na Ti Point

Phan a Craig

Jen co jsem sundal helmu… 😦

Už jen 21 pracovních dní

Tak jsem se konečně dokopal a zařídil jsem si místní řidičák. Byla to docela sranda, díky geniálním zákonům (jako všude) jsem byl donucen poslední dva týdny řídit nelegálně. Zastávám názor, že když je zákon dementní, nemusí se dodržovat. 🙂 Všechno dobře dopadlo a když jsem dneska paní inspektorku vozil přes půl hodiny po všech čertech, tak mi řekla, že takhle dobře se dlouho nesvezla a že mi nemá co vytknout. Přirozeně jsem se jí nepochlubil kolik aut už jsem za svůj život rozsekal a tak bez dalších okolků vrazila štempl na papír a já mám konečně řidičák – jupí! Hodně věcí by teď mělo být jednodušší.

A jak se vyvíjí můj velkolepý plán? Už jen 21x vstanu do roboty. Začínám šetřit, ale nějak mi to zatím nejde. 🙂 Musím se zbavit přebytečné zátěže – před chvílí jsem vydražil na trademe jedno ze svých mnoha prken. Zatím neúspěšně se snažím střelit moje nabušený Subaru. Zbytek se holt musí vejít do mýho novýho mobilního bejváku. 😉

Začínám se čím dál tím víc zabývat slackline. Hlavně po shlédnutí pár motivačních snímků na Reel Rock Tour (filmy o lezení, slackline, atd.) a taky „I believe I can fly“ od Skyliners, což je partička frantíků, kteří už roupama nevědí co by a tak kombinují slackline a base jumping a vůbec vyváděj slušný kousky. Posledních několik dní v práci jsem se nenudil a pracovní dobu jsem strávil počítáním sil v kotvení slackline, uzlech, hardware, záložních systémech, atd. No a výsledek? Jestli do toho něco nevleze, v neděli natáhnem highline na Ti Point! 😀 Tak držte palce, snad jsem to spočítal dobře 😉

Další ročník „Rally Coromandel“

Abych to všechno udělal ještě o něco zajímavější, koupil jsem si letenku do Bangkoku. 🙂 Plán na leden je tedy vcelku jasný – silvestr v Thajsku, pak Kambodža, Laos, ale hlavně Vietnam! Na to se docela těším. Ach ta volnost! Už jen 6 týdnů roboty! Ale není to úplně zadarmo, to musím uznat. Mám toho tolik, co musím do vánoc stihnout – hlavně prodat káru. Taky se učím na řidičák (to je trochu potupa), protože ten mezinárodní mi vyprší coby dup. Zábava. Jo už se mi rýsuje dodávka, nebudu předbíhat, ale vypadá to nadějně. 🙂 Zkrátka z víkendu už mi zbývá vždycky jenom jeden den na zábavu – a to bylo zrovna včera. 😉

Domluvili jsme se s Márou, že si zasurfujeme na Coromandelu, protože tam přišly slušný vlny. Sjeli jsme se na Whangamata, ale tam to vypadalo jak na václaváku – na Whangamata Bar (m.j. parádní vlny) se plácalo snad 40 surfařů. To jsme vzdali a vydali se hledat vlny dál na sever – a našli jsme úplně úžasnou plážičku Onemana, kde se lámaly barely nad hlavu – tipuju tak 2 stopy nad hlavu. A já jsem si zrovna nevzal mini-gun na tyhle vlny! Do háje. No nic, vytasil jsem rybku a šli jsme do toho. Hodně často chodily close-outy, ale našli jsme si svoje místečko a občas se slušně projeli. Na jednu vlnu zase dlouho nezapomenu – ta rychlost a obrovská masa vody – to je ten největší adrenalin. Na konci vlny jsem rychlou kličkou uniknul pračce a vylítnul tak vysoko, jak snad ještě nikdy. Tak si tak plachtím ve vzduchu a říkám si: „tohle asi bude bolet, jo, to bude určitě bolet, sakra, kdy už dopadnu…“ no a pak „plác“ a hodil jsem tam luxusní zádíčka, naštěstí do vody a ne na prkno. Hubu od ucha k uchu, 200 tepů za minutu a rozklepaný nožky… tak přesně tohle je ten důvod, proč to všechno dělám! 🙂

Už po hodině a půl Mára zavelel na odchod, neboť jsme většinu času vyhrazeného na surfing strávili hledáním téhle pláže. Mě to zrovna poněkolikáté slušně vypláchlo, tak jsem vylez taky s vidinou druhé podvečerní surface na Waihi Beach. Co se ale nestalo, na Waihi chodily vlny tak do pasu, což jsem ohodnotil jako pod mojí úroveň a ani jsem tam nevlez. Tak to mě Waihi po dlouhé době trošku zklamala.

Zpátky jsem to vzal opět přes Coromandel, protože ty místní klikatý silničky si musím naposledy pořádně užít. Subaru mi bude chybět, s dodávkou se rally moc jezdit nedá. Ale co, myslím, že se mi životní styl změní z uspěchaného závodníka na pohodu u vody – teď se snažím dohonit vlny, ale brzo si budu moc prostě počkat, až dorazí ke mě. Taky bych měl začít trošku šetřit, když jsem skoro nezaměstnanej… nádrž benzínu na jeden den? S tím bude brzy konec.

 

Bod zlomu

Povinná pózička

Na konci této historky je důležitý zvrat, přesto vás budu chvíli zatěžovat běžnými starostmi víkendového surfaře… a nebo ne, vezmem to zkrátka 🙂 Prostě jsem dneska vstal ve 4:30, fičel to Mt. Maunganui, kde Mára domluvil loď a jeli jsme zesurfovat Matakana Island! Po dlouhé době nový spot, vlnová situace průměrná až slabá. Pak jsme dali partičku fotbálku, natáhli slackline a cestou domů jsem se stavil na Waihi Beach, kde naopak vlnová situace vyzývala k druhé surfaci. Jojo, Waihi nikdy nezklame. Bilance dne: 450km najeto, cca 5 hodin surfování a nějaká ta lajna. Standard, řekl bych. 😀 A teď k věci…
Takže… došel jsem k závěru, že můj život začíná být moc fádní, zřídka kdy se něco děje a vůbec se tak nějak nebezpečně blížím normálům – a to se mi ale vůbec nelíbí. 🙂 Je v tom trošku sarkasmu, čtěte dál. Pár dní už se mi honila hlavou taková myšlenka a dneska konečně vykrystalizovala v rozhodnutí – stanu se opět profesionálním surfařem! Ano, je to tak. Po letech dřiny, otročení a odříkání nastal nejvyšší čas seknout s rachotou, a to konkrétně ke konci roku. Ukázalo se, že ani extrémní víkendové hyperkompenzace nestačí vyvážit moje náročné pracovní nasazení. Jinými slovy už mě ta robota pěkně … nebaví. Nestranný pozorovatel by možná usoudil, že mi prostě jeblo v kouli. 😀 Nebylo by to poprvé, že. A nejspíš ani naposled, protože ten pocit… to se nedá popsat.
Takže detaily: detaily moc nejsou. Spíš hromada nápadů a myšlenek. Pustím byt, prodám auto, koupím dodávku a přetvořím jí v kouzelnou dodávku plnou hraček. 😉 S tímto zázrakem přejedu na jižní ostrov, protože tam na to mám plno super vzpomínek a taky plno restů – jako například zajezdit si v Magnet Bay. Ten  obraz mi z paměti ne a ne zmizet. A slíbil jsem si, že se tam vrátím (na jih). Pozdravit tuleně a nechat si umrznout údy v 10°C vodě. Možná strávím příští zimu v Jižních Alpách, ale to je ještě daleko, kdo ví co bude. Tahle sranda by my měla vydržet minimálně 6-9 měsíců, podle toho, jak budu rozhazovat. Pak mi asi začne téct do bot a budu si muset najít další robotu, tentokrát už ale kontrakt na pár měsíců, práce na plný úvazek prostě není pro mě. Snad to všechno vyjde. Je toho plno, co se mi teď honí hlavou a všechno je to super. Tolik možností, tolik příležitostí, tolik neznáma… jedinou jistotou budiž fakt, že to prostě nějak dopadne. Jako vždycky. Tak držte palce!
Život je moc krátký na to, aby ho člověk strávil v práci.

Naše surf taxi

Parta hic

Vyhoďte kotvu!

Surf taxi

Tak kam teda?

Povinná pózička