Už jsem se dlouho nezajel podívat na Mt Cook. A prej je tam i nějaký to polezeníčko… Napěchovali jsme Gonovu dodávku kolama, lezením, slackline a čtyřmi osobami – připraveni jsme na všechny eventuality rozmarů počasí. Ještě než jsme vyjeli z Dunedin, podařilo se mi z auta vytrousit můj milovaný kindle (aka xindl), což doteď nepochopím jak se to mohlo stát. Leží teď chudák někde na parkovišti a čeká na poctivého nálezce. No nic, stane se. Co máme tedy v plánu na víkend? Gon a Andy mají jasno – expedici na Mt. Nazumi (menší bráška ve stínu Mt. Cook). Vzhledem k tomu, že to mají 8 hodin šlapání tam, vylézt 500m ledu a skály, pak dolů a 8 hodin zpátky, mají o zábavu postaráno na celý víkend. Sarah a já máme v plánu vylézt něco délek na Sebastopol Bluffs. Nocujeme (jen my dva, Gon a Andy spí někde v závěji) v Unwin Lodge, což je chata NZ Alpine Club, akorát že nepoměrně luxusnější než všechny ostatní chaty. Vypadá to spíš jako hodně dobrej backpacker, s tim že všichni nocležnící jsou lezci, horolezci, ski-touristi, cyklisti, nebo prostě jenom chodiči, případně fotografové. Zkrátka výhradně lidi, co mají hory rádi. Nepopírám že tento výběr společnosti mi maximálně vyhovuje.
Na sobotu jsme vybrali cestu „Shades of Grey“ – 150m / 5 délek, vcelku náročná (grade 22). To by nás mohlo na den zabavit. No… zabavilo. Přístup vyžadoval trošku úsilí a hlavně i trošku mentální vyváženosti na free-soloing menších výběžků z naprosto rozpadajícího se kamene. Uff, nic se naštěstí nestalo a zpátky budeme slaňovat, což je velká úleva. Bohužel, tím špatná kvalita kamene neskončila… celých 5 délek spočívalo v tom, že na co sáhnu/šlápnu se utrhne. Občas jsem na Sarah poslal slušnou spršku kamení, a samozřejmě jak se do lesa volá… naštěstí jsem tahal čtyři délky já, tak jsem měl trošku výhodu ;). Samozřejmě jsme měli oba helmy, ale žádná neprůstřelná vesta nezastaví palbu z tanku. Tak asi tak. V půlce jsem si uvědomil, že jsem asi ztratil foťák, aby toho ztrácení nebylo dost. Vydrápali jsme se nahoru a hodně jsme si oddychli. Kdyby Sarah nezapomněla rozvázat uzel na laně, mohlo to tím celé skončit, ale takhle jsme si museli pro veliký úspěch jednu část zopakovat. Cesta zpátky k autu byl vopruz největší, miluju valící se kamení. Sarah si trošku zrušila kotník. Našel jsem svůj foťák! Bilance ztracených věcí se vrací zpět na jeden xindl. 🙂
Lezba po rozpadajícím se kameni se na nás podepsala víc než jsme čekali. V neděli jsme se nemohli pomalu ani hnout. Když jsem se vyklepal na druhé délce Magic Mesiah nad jediným vklíněncem a ne příliš pozitivními vyhlídkami, došli jsme k závěru, že pro dnešek se vrátíme ke kořenům – lehké vynýtované cesty. Čas kvapil a tak jsme si alespoň střihli rychlostní výstup na Red Arete (100m, grade 16) ve stylu „je hele štand… beru ten další, mám ještě tři expresky“ a stáhli jsme čtyři délky do dvou. Gon a Andy už na nás čekali na smluveném místě.
Když jsme je našli, nevěřil jsem vlastním očím, do jakého stavu se člověk může dostat za pouhých 30 hodin. Oba kluci stáli (no spíš leželi) na pokraji totálního vyčerpání, Gon totálně spálený obličej od sluníčka a na obou patách chybějící výrazný kus tkáně. No… asi jsme se rozhodli dobře, že zůstaneme u lezení na skále a hory přenecháme tvrďákům :-). Skoro celou cestu domů v autě prospali a Sarah nemohla řídit kvůli kotníku, tak jsem si to vychutnal pěkně já. Ale nestěžuju si, alespoň jsem tentokrát vyváznul bez zranění!
Historka s kindlem má takový malý epilog. Sherlock Holmes v dívčí podobě ho našel a přes facebook mě kontaktoval(a)! Bohužel, mezitím jsem si stihnul koupit kindle další, a tak teď mám xindly dva. Slušní lidé stále existují. 🙂
Kiwák Yunda 