Znáte to, krásný slunečný den, hurikán láme stromy a odnáší střechy a vy tak přemýšlíte co s načatým dnem. Nejlíp se schovat někam do bezpečí a přečkat to. Třeba někam do lesa… a dojít na nejvyšší vrchol v okolí… jo, to zní jako bezva nápad. A jak se napadlo, tak se taky stalo.
Vrchol Mount Cargill
Vůbec to nevypadá na bouřku
Trošku to fičelo, ale nikam jsme neodlétli. Očekávali jsme však příchod studené fronty – široko daleko kam oko dohlédne jen modrá obloha. To bude v cajku.
Napůl cesty zpátky – pořád modro a vítr
Zbývá nám posledních 45 minut k autu. Máme to na háku. Nek minit… přišla studená fronta.
My jsme ale v pohodě, v lese jsme přeci v bezpečí. Co se tak asi může stát, žejo? 🙂 No trošku jsme zmokli, ale strom na nás nespadnul a v bezpečí jsme se vrátili domů do tepla… teda do tepla… ty kiwácký baráky, no co vám budu vyprávět… ale to je zcela jiná pohádka.
A teď samozřejmě to nejdůležitější – studená fronta… co to asi tak znamená… modří už vědí? SNÍH!!! 🙂 Modlil jsem se k ledovému bohu, budil se a naslouchal metelici… ať jen napadne sníh, prosím. Ráno jsem nemohl dospat (vykopal jsem se po tradiční půlhodině odmlouvání budíku) a fakt, napad sníh! Ale nenapadlo ho moc… tak nevím nevím, jestli to projde. No projevil jsem snahu, nastartoval káru a začal hrabat v tom našem kopci směrem nahoru. Po minutě a dvaceti metrech jsem to vzdal. Je to oficiální, jsme zapadalí sněhem a já nemusím do roboty! Tohle roční období miluju 🙂
A takhle se pracuje z domova.
Kiwák Yunda 