Zpátky domů v business class

Tak už mi to skončilo. Měsíc utek jako voda a já se řítím zpátky do pracovního kolotoče prokládaného zběsilostmi všeho druhu, ale především surfováním.

Tahle cesta si, myslím, zaslouží zdokumentování. Den před odletem mě totiž trošku nakrknuli z Korean Air, protože, ačkoliv jsem s jejich online check-in aplikací prožil příjemné chvilky, nakonec mi to napsalo, že prostě nejde. Takže jsem neměl místo u okýnka. No co, přijdu na letiště trošku dřív a ještě si tam to místo vydupu. Ne, Kořky mě předběhly. Pani řikala, že prej mám místo totálně uprostřed… na oba dva lety. Neskrýval jsem nadšení. Rychle jsem se ale zase navrátil k mé životní filozofii, že každé negativum je zákonitě bohatě vyváženo pozitivem, protože jinak by se mohl zhroutit vesmír. A dobře jsem udělal….

Na gatu se rozsvítilo červený světýlko a pani řikala „jé, vy tu asi máte nějako změnu nakonec“… „nojo, tak máte business class, to si to pěkně užijete“. A taky že jo! Cháchá, to sem fakt nežral. No fakt, úplně jsem z toho hotovej. Už chápu, proč business letenka stojí pětinásobek, což je nejspíš zároveň důvod, proč jsem tam byl úplně sám. Sám v business class, připadal jsem si jak v soukromym tryskáči. Přišla osobní obsluhovačka, pozdravila mě jménem, představila se a pak se mi strašně omlouvala, že musej odstranit led z letadla a že budeme mít asi zpoždění. A pak mě průběžně informovala jak to pokračuje. No čekal jsem kdy mi začne rozepínat poklopec 🙂 No co, nechal jsem si nalít šampáňa (ano, šampáňo, žádnej lacinej sekt). Rozdíl od economy class je skutečně propastný. Dotyková televize tak daleko, že jsem nepochopil, proč je dotyková. A jídlo… to jídlo! Jedna mňamka za druhou, servis jak v super restauraci. U šestýho chodu už jsem to vzdal, dopil šáňo a šel chrnět. Pohodička, zmáčknete čudlík a v tu chvíli máte krásně rovnou postel. Když jsem vytuhnul, soukromá korejka mě přikryla (=“dala mi deku“ :D). Prostě komfortní spánek, v letadle něco neslýchaného, ba až troufalého. Až mi těch plebejců vzadu bylo trochu líto 🙂 Po probuzení se mě paní zeptala, kdy že si jako budu přát snídani, která vypadala podobně jako večeře – jedna mňamka za druhou. Nebudu se dál rozplývat, na příště si našetřim a už lítám jenom business class 🙂 Ještě bych rád anonymně poděkoval té anonymní hodné paní na check-inu v Praze, že se jí mne zželelo a tenhle zážitek mi jen tak pro nic za nic umožnila.

V Soulu už se mi bohužel do business protlačit nepodařilo, nakonec nesedim tak děsně, zleva mám ne moc komunikativní korejskou teenagerku a zprava bláznivou 67-letou bábu korejku, která si myslí, že jsem Ježíš. No fakt. Já a Ježíš… no ježiš.

Loučím se s vámi v očekávání snídaně pro plebejce a přáním šťastného přistání.