Nedávno jsem prošvihnul výlet na Buck Rock a od té doby se snažím ukecat ostatní, abysme… pitomej OpenOffice mě nenechá napsat abysme, přitom je to správně česky! Takže ABYSME tam jeli znovu. 🙂 Asi založím psychologickou studii na téma vlivu aktuálního počasí na rozhodovací schopnosti lidí, protože je fakt nemožný vysvětlit lidem, že když právě teď chčije, zítra bude pěkně. Nezabralo ani eso vytažené z rukávu v podobě vědeckých podkladů místních meteorologů, a tak jsem to vzdal.
Ráno mě dle očekávání budí sluneční paprsky a lehce nad očekávání smska „Buck Rock today?“. Klucka, mě z vás jebne. Ale dobrý, jedeme lézt! A ve čtyřech, což je ideální počet z mnoha důvodů: jedno auto, na nikoho se nečeká, sudý počet, a když se něco podělá, jsou tu další dva na odnesení mrtvol 🙂
Buck Rock je… tohle 🙂 … prostě skalní štít nepochopitelně trčící ze země do výšky až 90m. Perfektní trénink multi-pitch (=vícedélkové lezení). Pro neznalé: zkrátka s 60m lanem vylezete prvních 30m, sestavíte štand… kurňa, další nečeský slovo :-), pak doleze parťák a pak se pokračuje dál. A slanění je stejně – akorát když přejedete ten kruh v půlce skály, tak jste v pytli 🙂 Tenhle druh lezení mám nejradši. Trvá to nějakou dobu vylézt nahoru a když tam vylezete… ten pocit! A ty výhledy! Navíc u toho člověk musí i hodně přemýšlet, protože sebemenší chybka může být fatální pro oba lezce. Tomuhle prostě říkám lezení. Tak například můj parťák Loki, ten přemejšlel hodně, což je super. Dokonce jsme si i jednu informaci museli na místě vygůglit a ověřit 🙂 No kdo z vás ví, co je to DBC… Double Bolt Chain, koho by to napadlo. Ale takový ty věci, jak sestavit štand aby správně rozkládal síly a zároveň byl zálohován, zkrátka jsem měl pocit, že lezu se spolehlivým parťákem a to se počítá. Na vrcholu ale Loki zapřemýšlel nějak moc a dva masivní řetězy jen tak ze srandy pro jistotu pojistil tak, že narval můj friend do spáry, která byla moc malá. 20 minut jsme se ho snažili vyndat, už jsem zamáčkl slzu nad ztraceným „kamarádem“ Koubou Flex velikost 1, když Loki zapřemýšlel znovu a přišel s řešením, které by ocenilo zejména Department of Conservation… kriminálem: Vezmem šutr, trošku pomůžem prasklině ve skále a spára se uvolní. A tak se Loki chopil svého nového povolání kameníka. Bum bum bum, rozléhalo se po okolí, až najednou LUP a ten balvan, který jsme použili místo zbíječky, se rozloupl na dva kusy… a ten větší letěl nekontrovatelně ze sklály. Následoval marný varovný pokřik, pak jsme na sebe chvíli koukali, prohodili pár slov a teprve pak rána jak z děla. Ty jo, slušná šlupka. A jak dlouho trvalo než to dopadlo! Uff… naštěstí tam nikdo nestál. Po chvíli se jako zázrakem povedlo vyprostit i zaseknutého kamaráda Koubu takže jsme mohli slanit a obdivovat, jak hluboko se ten šutr zaryl do země. No, helma by asi nepomohla. Po zbytek lezení už jsme omezili přemýšlení pouze na zajištění nutné bezpečnosti 🙂
Úspěšný den jsme zakončili v místní restauračce steakem, hašením žízně a poslechem místní kapelky. Idylická to vesnička, Te Aroha. A v tom mi zavolal kámoš Mat, že prej mě vezme v neděli na jachtu. Ou jé! 🙂
Tak ta jachta… Docela slušná loďka, vůbec se v tom nevyznám, takže parametry vynechám, bylo nás tam pět a všichni jsme měli dostatek pohodlí. Krásný slunečný den kazil pouze jeden fakt – vůbec žádný vítr! 😦 S příslibem odpoledního vánku jsme na motor dojeli… někam :-), zakotvili, vyžrali zásoby, zaplavali, poflákali… s Matem jsme si udělali romantickou vyjížďku po okolí na záchranném člunu… sebrali jsme přes 50 mušlí… a vítr pořád nikde! To je ale pech! A tak jsme na motor dojeli domů a tam sežrali ty mušle 🙂 Plachtění není taková makačka, jak jsem si představoval 🙂
Kiwák Yunda 
🙂